Červená pustatina

Film o ženě ztracené v neúnavně se modernizujícím světě, v době kdy má rozvoj techniky pracovat ve prospěch člověka, kdy se ale zároveň může rychle proti člověku obrátit a svou velikostí ho rozdrtit. A když ne fakticky, tedy alespoň vnitřně. Něco takového možná cítila i Monica Vitti, uvědomující si svou nicotnost v porovnání s obřími továrnami, do nebe tyčícími stožáry nebo třeba řítícími se náklaďáky. Její přecitlivělá duše, zákonitě plodící strach o vše jí blízké, se nehodí do tohoto světa, v němž je vše neustále na pochodu a v němž se nemůže pevně zachytit. Chtěla by jakoby zvrátit měřítka zpět k tomu stavu, kdy byla blízká člověku, vrátit do nich blízkost jednoho k druhému, namísto měřítek její průmyslové epochy, v níž je člověk v porovnání se svými výtvory jen bezmocný a maličký, pouhým sluhou, údržbářem něčeho co vytvořil, ale co již neřídí. (25.09.2012)

Červená pustatina je z môjho terajšieho pohľadu vlastne historickým filmom. Nielen preto, že v ňom Antonioni nechal "hrať" aj farby a pomocou nich skvelo dotváral atmosféru, ale najmä preto, že téma odcudzenia spolu s témou ekológie boli nové a vo vtedajšom socialistickom Československu sme sa nevedeli vynačudovať tomu, čo vlastne tí ľudia chcú, keď majú materiálny dostatok v takej miere, o akej sme my nemohli ani snívať. Takže Červená pustatina je konkrétne pre mňa lepšie pochopiteľná v súčasnosti, ako bola v čase jej uvedenia do kín. I keď ekológia je tam vtláčaná dosť násilne a vo väčšom rozsahu, než považujem za únosné. (15.10.2012)

Film, u kterého by se dala napsat spousta věcí o prázdnotě, chladu, strnulosti, tápání v cizotě a nepochopení .. jen kdyby v tomto snímku všechno nepůsobilo tak nevěrohodně. Jako hlavní kámen úrazu tu pociťuji přehrávání Monici Vitti spojené s vložením příběhu do netečných industriálních krajin. Její pojetí role se však podle mého názoru nedalo brát jako vyjádření zoufalství člověka pohlcovaného strnulostí. Vnímala jsem ho spíš jako rušivý, přeexponovaný prvek mající velký vliv na to, že k tomuto filmu jsem zůstala hluchá. (29.09.2009)

Najprv ponúkam i akési okienko bizarností, resp. »gurmánskych zaujímavostí«, a snáď následne potom i všetko ostatné, čo k tomu už azda automaticky prislúcha, a mimochodom, bon appétit! : „To by ste neverili, čo niekde ľudia konzumujú. V Jordánsku jedia baraní tuk s medom. V Číne zase pre zmenu rozomletý roh z nosorožca. Tiež žraločie plutvy. Ja som skúsil materskú kašičku a funguje to. Čo je to? Mlieko včelej kráľovnej,” ak ma avšak aspoň dovtedy neprejde i chuť na kvalitné rozobratie príslušnej recenzie, čo tentoraz našťastie určite neplatí. • Vskutku, práve tento významný, taliansky a-u-t-o-r M. Antonioni, vo svojom vôbec 1. farebnom titule; sa teda akosi i obzvlášť zameral na istú protagonistku Giulianu [jej priezvisko som bohužiaľ ani zvlášť nepostrehol] v podaní už klasicky úplne nadštandardnej Monicy Vittiovej, ktorú dôkladne pozoroval, až by som normálne podotkol, že dokonca až rozpitvával, a to konkrétne v naprosto pomalých kompozíciách daného obrazu; nakoľko im predchádzala istá udalosť, ktorá zapríčinila najmä to, že daná protagonistka odvtedy [z]ostala asi až príliš úzkoprsou, ďalej vrátane i celkovej, citovej rozrušenosti z jej strany, a to ani celkovo nehovoriac o neustálom, vnútornom dunení; zrejme zrovna iba kvôli tomu, že sa stále pohybovala aj po mimoriadne «industrializovanom prostredí», čo taktiež jej momentálnemu, psychickému stavu asi ani nadmieru extra neprospievalo, a čo by v podstate mohol nakoniec zmeniť len akýsi »kľúčový príchod« Ing. Corradoa Zelllera v podaní írskeho herca Dicka Harrisa? Skrátka, potrebovala by si vyliečiť »jazvu na duši«, a je to ozaj možné, keď povedzme, že trebárs ustavične mávala melancholické nálady s predsaže i s predchádzajúcimi, vražednými sklonmi, čo vlastne nedokáže potlačiť ani jej právoplatný manžel Ugo, či rovnako aj malý synček Max so simulantským správaním sa, a tak by sa dalo túto situáciu zdôrazniť v tom zmysle, že pravdepodobne nemá dostatočnú podporu, o koho by sa mohla oprieť? • Recenzovaným titulom doslova sálala akási «melancholická atmosféra» so znečisteným ovzduším, a k tomu i s hlučnosťou v rámci celku, čo podobne neuľahčovalo psyché ani priamo zainteresovanému divákovi, ktorý sa cítil naozaj obdobným spôsobom, ako aj ústredná, ženská postava v podobe Giuliany. • Musím skonštatovať, že ukončenie „tetralógie citov,” Červenou pustatinou [s opätovnou reprízou], ma síce ani teraz nepresvedčilo o tom, aby som išiel s hodnotením až kamsi na maximum, no znovu si zachováva svoje dekórum, ktoré u mňa zostane nemenné. • V tejto veci bolo „najfascinujúcejšou vlastnosťou” postupné pozorovanie: syndrómu vyhorenia z priameho pohľadu hlavnej postavy, s čím Michelangelo, zachádzal až do neuveriteľnej krajnosti, na čo mu väčšinou vhodne poslúžila i farebná paleta tónov, s ktorými dokazoval kinematografické zázraky. (29.02.2024)

Reálný svět, včetně jejích nejbližších znamenají pro Guillianu prázdnotu a panický strach. Krásu a smysl života dokáže najít jen ve svém snu. Režisér už tehdy ukázal, jaký ekologický dopad má blahobyt moderní společnosti a přetechnizovaná doba na naše okolí a jak se odráží na lidské duši. Antonioni netradičně barevný, ale tradičně chladný a značně působivý. (02.06.2011)