Hobit: Neočakávaná cesta

Extended verze ftw! :) -------------------- Zhruba podle očekávání. Dlouhé jako týden a se spoustou zbytečných scén (Roklinka je smrtící... co se proboha bude cpát do rozšířené verze?), ale zároveň s parádními hádankami ve tmě a spásným, emocemi nabitým "závěrem". Příště už to víceméně může být jen lepší, ale musíte holt přistoupit na to, že má Hobit daleko blíž ke King Kongovi než k Pánovi prstenů, a že by se trpasličí skupina mohla smrsknout na polovic a nic moc by se nestalo. První část okázalého pohádkového digifestu se nicméně dosnaží k lehce nadprůměrnému hodnocení, které kupodivu nezajišťují nostalgické odkazy, ale spíš Jacksonovy nápadité hrátky v akčních scénách a humorná i pěvecká věrnost předloze. A mimochodem, jestli vám vadilo, že v Pánovi prstenů chodily i stromy... tady chodí i skály. Jackson se s tím nepáře! (7/10) (11.12.2012)

Bilbo Pytlík, syn Beladony Bralové a Bungo Pytlíka, jako 14th warrior a nepoctivý nálezce, co zvedá ze země kdejakou lesklou tretku - jak by řekl vládce Rohanu, král Théoden: „Tak to začíná…“ Jackson se nevydal neočekávanou cestou a věren pohádkovosti předlohy mi umožnil návrat do důvěrně známého prostředí, v němž se cítím komfortně. Kritizovanou infantilnost smetávám ze stolu, chybějící faktor lidských postav nešel vložit Tolkienovi navzdory a nějaká polarizace na Dobro a Zlo teprve klíčí v zárodcích. Jako by se předválečné období při psaní Hobita odrazilo na ilustraci bezstarostného ticha před bouří a plíživého zla, načež až Pán prstenů mu dal díky zkušenostem z válečného běsnění pro opojnou sílu moci jasné obrysy. Hodnocení nechávám prozatím otevřené na čtyřech hvězdách a s okoralým lembasem v hlavě si počkám, jak mi bude Šmakovat cesta zpátky.. P.S.: Kdyby byl Gandalf co k čemu, už se dávno stal většinovým podílníkem v letecké společnosti Giant Eagles Airlines - chlupaté hobití hnáty by byly ušetřeny všeho toho putování, ale na druhou stranu, my bychom si to nejspíš tak neužili.. (09.05.2013)

Vizuální orgie - a je na co koukat! Ale to bylo vlastně i u Pána prstenů. Hobit je ale jiný, takový pozvolnější, či jak to říci. Každopádně jsem těch skoro 3 hodin v kině nelitoval, i když je pravdou, že člověk se tak nějak hůře ztotožňuje s některou z hlavních postav. Btw. To se mi stalo snad poprvé po 15 letech, že jsem byl v kině hned další den po české premiéře... ;-) (14.12.2012)

Hobit je vynikající film, kterému podle mého jakožto samostatnému dílu neubližuje ani tak snaha o srovnávání se Společenstvem prstenu, ale spíše podoby tohoto srovnávání. Ty totiž vedou k přehlížení řady jeho ozvláštňujících postupů, které jej činí výjimečným nejen z perspektivy Pána prstenů, ale i z perspektivy vývoje dobrodružného filmu obecně. Filmového Hobita právě z těchto hledisek analyzuji v článku Hobit a/versus Pán prstenů: o adekvátnosti a neadekvátnosti srovnání. (20.12.2012)

Tak už jsem na tom byl taky, a to v hustomegakrutopřísném imaxovém třidé balení. Přiznávám, že 3D je tomto filmu opravdu trochu přebytečný nadstandard a soudím, že v 2D bych si z filmu odnášel totéž (zatím jsem smysluplné 3D zažil u hraného filmu dvakrát, a to v Beowulfovi a přes výhrady k filmu jako takovému v Pocahontas - é, pardon, v Avataru). Tož k filmu. Není to špatné, to je třeba říct hned na začáku. Přesto - je to hrozně nevyvážené, vedle sebe stojí scéna takřka geniální a scéna zralá na vyříznutí z filmového pásu dřív než bude promítnuta. Rozčleníme si to. Co se mi líbilo: Prolog starého Bilba byl úchvatný, útok Šmaka neviděného byl režijní lahůdkou (překrytí papírového draka ohněm). Docela pěkný byl i příchod trpaslíků k Bilbovi a začátek cesty. Vyloženě mňamózní byl Glum, jak po stránce serkisovské, tak má naprosto skvěle napsané veškeré dialogy. Dost se mi líbila i scéna v Roklince, kde Gandalf říká, že na sílu Zla by se neměla nasadit ještě větší síla, ale že daleko lepší jsou drobná dobra v životě. Takový protiklad k vytloukání všech klínů klínem (Střílí se na americké škole, jak to "vyřešíme"? Vyzbrojíme učitele. Skutečně železná logika...). Co mi vadilo (něco víc, něco míň): Zpívánky. Trpaslíci prosím. Ale když byli u skřetího krále, říkal jsem si "doufám, že nezačne zpívat." Bum a je to: "Ha my zlí skřeti si je uvaříme lalala" nebo co to tam pěli. Stejně disneyovsky jako zpívání působí většina akčních scén. Naprosto tomu chybí šťáva, spíš to připomíná atrakce v Disneylandu, když utíkáme před skřety, skáčeme pro můstcích, propadáme se a to všechno tak, aby pod námi vždycky bylo něco na co dopadneme. Pokud už se mydlíme, není vidět, kdo do koho mlátí, když padáme ze skály, letí pod námi orel, každá skála končí ostrým výběžkem, na jehož špici stojí poslední strom. Hrdinům nikdy vlastně nic skutečně nehrozí, není třeba se o ně bát. Těžká deusexmachinovitost. Uprchneme z jednoho nebezpečí, hle, za pár minut jsme v Roklince. Lehneme do jeskyně - hned padneme do skřetí pasti. Prakticky nic se ve filmu neděje přirozeným vývojem. Na tom je vidět ten rozdíl mezi Pánem prstenů a Hobitem. V PP sice hrdinové taky většinou utekli z pasti, ale divák aspoň trochu cítil hrozící nebezpečí. Kdyby to bylo v jednom uzavřeném filmu, nebylo by to tak markantní, ale když se materiál roztáhne na 3x3 hodiny a začne se hrát na osudovost a epičnost, tak to mlátí přes oči. Zkrátka si nemůžu nevšimnout, že jaksi ubývá filmařům schopnost odvyprávět příběh s tím, co je pro něj důležité a vynechat, co je zbytečné. Potřeboval by takový Kubrick k odvyprávění stejného příběhu tolik prostoru? Nakonec se přikláním ke ***, ale ještě není vše ztraceno. Šmak se totiž probouzí a s ním i naděje v lepší část cesty tam :) (22.12.2012)