Misia na Mars

Uznávám, že Mise na Mars není nějak extra velký majstrštyk ani letní blockbuster, ale tak nějak jsem si k němu vybudoval jakýsi vztah a vždy se na něj z radostí a natěšeně znovu podívám. Ani nevím, čím to je. Dějově to odkazuje (vykrádá?) na pár jiných filmů, zápletka není nic moc (ale její průběh je fajn a najde se i pár dobrých scén - taneční kurzy ve stavu beztíže, genetický model dokonalé ženy) a na mě to má až moc digitální a na city hrající konec (ti ufoni jsou otřesní). Ale na druhou stranu část odehrávající se ve vesmíru, než přistanou je docela dobrá, má to skvělou hudbu a i výběr herců je hodně dobrý, Sinise mám rád, Robbinse jsem snad neviděl hrát špatně no a Connie Nielsen je prostě strašně živočišná ženská a dobrá herečka. Sice chápu zdejší procenta, ale já musím dát za 4. (02.09.2009)

Slabé tři za slušnou výpravu a triky. Ale jinak ve srovnání třeba s filmem Red Planet je to zdlouhavé, bez tahu na branku, užvaněné a nezajímavé. Red Planet je aspoň survival thriller, a v rámci něho funguje (i když jsem čekal něco jiného, třeba že budou zkoumat planetu). Když jsem vlastně i zde viděl, jak (mikro)meteority zničí kosmickou loď a posádka se nouzově zachraňuje, říkal jsem si, že v tom NASA musejí stavět rakety pěkní bulíci, když jim každou kosmickou loď jen tak bez problémů proděraví jakékoliv smetí, co letí kolem. To není dobrá reklama na rakety NASA. Taky jsem si říkal, že NASA je pověstná tím, že se buď všichni zachrání (Apollo 13), nebo zhebnou (raketoplán Challenger) - jen ve filmech se vždy jeden obětuje, aby se zachránili ostatní. Příběh Mise na Mars je v podstatě jednoduchá povídka, a myslím, že dnes už nejde o žádný spoiler, když prozradím, že jedna expedice na Marsu cosi objeví, a druhá, záchranná, tam nakonec plážovým krokem vejde, odhalí číslo 42, a každý jede domů. Mezitím hromada patosu, srdceryvné a slzopudné historky, loučení, shledání, nehody, záchrany na poslední chvíli, nezáchrany na poslední chvíli a další hromada patosu. Už jen úvodní barbecue na zadním dvorku, trvající deset minut, mi bylo z duše protivné, protože slouží jen k tomu, aby si postavy řekly to, co o sobě vědí desítky let, jen to teď musejí zopakovat divákovi. Když přihlédnu i k poslednímu filmu Marťan, docela se těším, až se ve vysokorozpočových studiích najde pár drobných na film, kde se všechno nepodělá, a kde se třeba chvilku bude ten Mars i zkoumat. Protože třeba dějově je takový céčkový snímek Dobyvatelé rudé planety (Crimson Force) zvratů plnější a zábavnější, pořád se tam něco děje. (15.02.2016)

Neuvěřitelně otravná čtvrthodina v úvodu, kdy se nad grilovanými klobásami vedly nudné kecy o ničem, shrnutelné do: „Zítra letíme na Mars. Sbohem a šáteček...“ Zaznělo sice i zajímavé: „Pojďme si ještě naposledy pozemsky vrznout!“, ale stejně nikdo nešel. Pouze jeden manželský pár kosmonautů se odvázal natolik, že se začali ocicmávat, ale jen nesměle, jako by byli na svém prvním rande. Chabé libido astronautů mě znechutilo a chtěl jsem film vypnout. Naštěstí loučení skončilo, De Palma slezl z višně a konečně (!) vlezl na startovací rampu. Na samotném Marsu už pak masakr docela odsýpal, což je uprostřed písečné bouře s chobotem celkem pochopitelné. Ač byla sestrojena emzáky-humanisty, obrovská Bílá tvář to s humanismem moc nepřeháněla: Tudududum... zkusili jste špatný signál, cha chá! Teď vás vcucnu do mixéru a rozmixuju vás na kosmoprejt! Bohužel samotné finále už opět spolehlivě v odpadu. Hrozně se to vleklo, do toho zdlouhavé vznešené kecy, přímo jak od emzáka národů J.A. Komenského. Zábava na kapačkách, v posledním tažení. (25.11.2014)

18 let jsem se tohohle filmu bál, ale nakonec si jej kvůli De Palmovi přece jen pustil a rozhodně jsem nelitoval. Jasně, příběh je old school asi jako sci-fi z padesátých let a jede v poněkud vyježděných kolejích, ale natočené a zahrané je to tak suverénně, že s tím nemám nejmenší problém. Body k dobru za Morriconeho soundtrack. 7/10 (07.07.2018)

Film plný hvězd a to ať už před kamerou nebo za ní. Výsledkem je ale bohužel pouze průměrný sci-fi snímek. Částečným zklamáním byla poměrně nevýrazná hudba Ennia Morriconeho. Brian De Palma si prostě nevybral správný příběh. S takovýmto ansámblem bych se opravdu nezlobil, kdyby se rozhodl převést na filmové plátno třeba některou z knih A.C. Clarka, či jiného klasika žánru. (14.12.2009)