Paranoid Park

Minimalistický Van Sant je moja šálka kávy a aj keď ma nie vždy dostane na plnej čiare (ako to urobil pri Slonovi), vždy aspoň remízuje s veľkou úctou k jeho vyspelej, nekonvenčnej réžii. (Okej, možno okrem jeho čudesného experimentu s Psychom, ktorý asi nikto nepochopil.) Malý, tichý, melancholický, uvedomelý filmík. 3,5* (22.06.2020)

Neuspořádané kombinování chronologického a retrospektivního postupu vyprávění asi mnohým nesedne, ale ve Van Santově nakládání s ním jsem neviděl vyprázdněnou exhibici, nýbrž šikovný způsob, jak nám bez zbytečných slov zprostředkovat Alexovy pocity. Zmatek, neschopnost dlouhodobějšího soustředění. To podstatné se skrývá za gesty, náznaky, letmými pohledy. Aby luštění celé mozaiky nebylo tak snadné, jsme neustále nuceni přemýšlet, nesledujeme-li film zrovna subjektivním pohledem Alexe, který si realitu mohl lehce „přibarvit“ (nemrtvý dvojdílný muž), ale taky nemusel. Celá hra na dvojího vypravěče je (SPOILER) ukončena poměrně nečekaným způsobem, kdy vychází najevo, že Alex „Paranoid Park“ nepsal, aby si jej časem někdo mohl přečíst, nýbrž pouze v rámci jakési osobní psychoterapie. Jako film nahlížející do duše traumatizovaného kluka mi film přišel dostatečně zajímavý, nějaké pseudointelektuální vycpávky a možnou spojitost s Ground Zero (nezaplněný prostor) nechám k důkladnějšímu rozboru povolanějším. 75% Zajímavé komentáře: Bluntman, Radko, Tommy987 (23.12.2008)

Chápu, co se básník snažil říct. Mělo to být nahlédnutí do otřesené mysli vyrovnávající se s tragédii, kterou si ani nechce/neumí připustit, a obávající se následků. Opakované záběry na skejtující mládež mají být jakože myšlenkový útěk z reality, daydreaming o světě, kde se nic špatného nestalo. Ty tupý dialogy o ničem jsou tak taky udělaný schválně, protože opět víme, že za tou pěnou dní je mladej kluk v mentálním šoku. A do toho chudák ještě dospívá, rozvádějí se mu rodiče a zažívá první lásku. A to všechno má být jakože v kontrastu s tím, jak pod povrchem zcela implicitně bublá ten vnitřní rozkol a trauma... Bohužel se mi podařila interpretace, ale naladit se na to emočně naopak vůbec ne. Nevím proč, nápad to byl dobrej, ale prostě to šlo mimo. Takže pro mě osobně ve výsledku jenom mix otravné hudby a natahovaných dutých scén, kterej oproti všem očekáváním silně nudil i na 85 minutách. Sorry Gusi, třeba příště. (15.07.2020)

Film mě zanechal beze slov v tom špatném smyslu. I přes (počáteční) sympatie k hlavnímu hrdinovi jsem se nedokázala na story napojit, a to si o sobě myslím, že jsem vciťovač vcelku schopný. Tím pádem jsem si žádné traumátko neprožila a film mi spíš jen tak nějak protekl mezi prsty. V druhé polovině už mě bavil jenom výběr hudby. A zvuky vůbec byly celou dobu prima. (06.11.2013)

Tvorbu Guse Van Santa netrpělivě sleduji. Jeho tvorba se vzpouzí klasickým mainstreamovým konvencím a pohybuje se na hranicích mezi vyprávěním a pouhými "náladovými obrazy". S jeho Paranoid Parkem je to však těžké. Je až moc jednoduchý a přímočarý. To by nevadilo, kdyby nechal naraci narací a soustředil se pouze na obrazy a jejich vnímání skrze chlapcovu postavu. Jenže Van Sant se zde rozhodl převážit na stranu vyprávění a zjišťuje, že je na to krátký. Postavy jsou schematické, neprokreslené, okolnosti nevysvětlené...a přesto mám neustále pocit, jek se snaží divákovi něco mermomocí sdělit. Příjemným bylo, když se občas vrátil na cestu vyprázdněné narace a nechal pouze plynout čas, nehledě na příběh. V těch momentech má navrch, bohužel ve filmu to neustále kolísá a při popisování příběhu malého skejťáka působí jeho počínání velmi bezradně... Jako by po několika letech, kdy experimentuje s narací docela zapomněl jak na klasický film. (27.04.2008)