Paranoid Park

Gus Van Sant sa natoľko snažil rozbiť štruktúru príbehu, až nakoniec takmer rozbil divákovu trpezlivosť a pozornosť. Pôsobivý vizuál, skvelé kamerové filtre, ambient. Ak tomu ako nechcený bonus vymletá mladá generácia. A to sa písal ešte len rok 2007, takže všetci ešte neďatľovali do svojich smartfónov. Dnes si instantne svoje zážitky namiešajú len on-line, pretože žiadne reálne zážitky už nemajú. (27.01.2017)

Chápu, co se básník snažil říct. Mělo to být nahlédnutí do otřesené mysli vyrovnávající se s tragédii, kterou si ani nechce/neumí připustit, a obávající se následků. Opakované záběry na skejtující mládež mají být jakože myšlenkový útěk z reality, daydreaming o světě, kde se nic špatného nestalo. Ty tupý dialogy o ničem jsou tak taky udělaný schválně, protože opět víme, že za tou pěnou dní je mladej kluk v mentálním šoku. A do toho chudák ještě dospívá, rozvádějí se mu rodiče a zažívá první lásku. A to všechno má být jakože v kontrastu s tím, jak pod povrchem zcela implicitně bublá ten vnitřní rozkol a trauma... Bohužel se mi podařila interpretace, ale naladit se na to emočně naopak vůbec ne. Nevím proč, nápad to byl dobrej, ale prostě to šlo mimo. Takže pro mě osobně ve výsledku jenom mix otravné hudby a natahovaných dutých scén, kterej oproti všem očekáváním silně nudil i na 85 minutách. Sorry Gusi, třeba příště. (15.07.2020)

Alex, středoškolák, nijak nevybočující z davu svých vrstevníků, jen na rozdíl od většiny z nich na něj trýznivě dotírá jeho vlastní svědomí, ve svém útržkovitém vyprávění se nám postupně svěřuje, tak podobně jako jednotlivým stránkám svého deníku a my si právě jejich prostřednictvím pomalu vyskládáváme stále ucelenější obraz událostí toho obzvláště nepovedeného dne, je zmatený, bezradně tápe, vyčkává, ví, že má opravdu velký problém a je s tím úplně sám, izolovaný a hluboce zasažený hrůzným zážitkem, trápí se narůstajícími výčitkami a pochybnostmi spojenými se strachem z možného odhalení, nemá se komu bezpečně svěřit a tak si přeje jen na vše zapomenout, může se mu to podařit, je něco takového možné, může člověk skutečně úplně vytěsnit nežádoucí vzpomínky? Dá se žít klidně dál a předstírat bezúhonnost, že se nic takového nikdy nestalo? Vždyť zavinil smrt člověka. Věrohodně zpracovaný námět s obsahově závažným sdělením. (11.11.2012)

Zajímavá kamera a zajímavé pojetí. Celý příběh je vyprávěn hodně na přeskáčku, což by samo o sobě nemuselo znamenat vůbec nic špatného. Ovšem na mě to působilo tak, že jsem se v ději naprosto ztrácela a na začátku jsem vůbec neměla tušení o čem že by to mělo být ( když po 10 minutách na sebe žádné scény nenavazovaly)- možná to byl účel. Ale mělo to za následek, že po většinu filmu jsem se spíš nudila a říkala si, jestli se někdy aspon část z toho vysvětlí a jestli se tam někdy začne něco dít - což už asi účel nebyl. Chvíli před koncem jsem si začínala myslet, že do sebe všechno konečně zapadá a že jsem konečně film pochopila a jakkoli je zvláštní, že se mi z odstupem nezdá tak špatný. Ale poslední scény mě zase vrátily k domněnce, že to jde naprosto mimo mě. A tak to zůstalo i na konci. Asi jsem něco nepochopila, nebo mi to možná jenom nesedlo. Třeba jestli se na tenhle film podívám někdy znovu najdu to co jsem přehlédla, nebo mi začne dávat smysl, ale nevím jestli najdu odvahu se na to někdy podívat znovu. (16.07.2012)

Minimalistický Van Sant je moja šálka kávy a aj keď ma nie vždy dostane na plnej čiare (ako to urobil pri Slonovi), vždy aspoň remízuje s veľkou úctou k jeho vyspelej, nekonvenčnej réžii. (Okej, možno okrem jeho čudesného experimentu s Psychom, ktorý asi nikto nepochopil.) Malý, tichý, melancholický, uvedomelý filmík. 3,5* (22.06.2020)