Prach času

Jeden film Angelopoulose už jsem viděl, Odysseovu cestu - nahrál jsem si ji kdysi z ČT2, protože v tom hrál Harvey Keitel, a musel jsem to dát na několik etap, tak "poctivé" to bylo... Tento film je naštěstí "jen" dvouhodinový, zato poctivě artový je stejně a rozložení do několika částí by mu sedlo tak jak tak (minimálně pro snadnější vstřebání ze strany diváka). Zatím co v Odysseově cestě před lety uvízl v mlze, úzkosti a časozpytném prostoru Harvey Keitel, tentokrát to zbylo na Willema Dafoe a z pozice hereckého výkonu není potřeba u něho i ostatních (hodně dobrý Bruno Ganz) cokoliv vytýkat. Atmosféra utýrané rozvláčnosti je ale na hraně mezi zajímavým a nudným a to potom nepomáhá ani režisérova schopnost zinscenovat obyčejnou davovou scénu, tak bezchybně zalidněnou, že je to až výjimečné (srocení davu při ohlášení Stalinova úmrtí, výšlap po dlouhých schodech - mimoděk mi připomněl pochod španělských vojáků džunglí v Aguirre, hněv Boží, ...). 60% (06.06.2009)

Když se začne mixovat moc věcí dohromady, zpravidla to nedopadá dobře. Zde jde o prostý rodinný příběh na pozadí událostí druhé půle 20.století. Angelopoulos ho ozvláštnil nelineárním vyprávěním, což by nevadilo. Ale zapojil do všeho příliš mnoho postav, takže přestože chce působit na city, letmo zmíněné osudy těžko vzbuzují hlubší emoce. Celkem často vkládá do řeči postav jakési poetické vložky (např. nechápu, co má znamenat to třetí andělské křídlo), do obrazu estetické prvky, které působí nepatřičně až kýčovitě. Lyrické pojetí moderních dějin (zvláště stalinismu, studené války či antisemitismu) mi prostě nesedí. Ostatně rodinné peripetie se zdají rovněž tragické, přestože je režisér "uhlazuje" smírnými konci (osudem stíhaná žena nalezne oporu u dvou mužů, s nimiž se na konci milénia sejde na "osvobozené" půdě a ještě těsně před svou smrtí stihne zachránit svou sotva náctiletou vnučku, nepochopitelně stíhanou sebevražednými sklony; hledání dítěte ve mně vzbuzovalo napětí, ale působilo samoúčelně). Když mladá generace duševně prožívá v podstatě to samé co starší, lze to chápat jako neustálé opakování dějin. Ukazovat to však na jedné rodině je přehnané. Celá ta vypjatá osudovost jen působí na city. Možná jsem moc velký cynik, ale v běžném životě každé slovo či gesto nenese zásadní sdělení. A přestože je v těžkých životních chvílích člověk určitě citlivější, já jako divák mám pocit, že jsem tímto filmem spíš vydíraná než obohacená. (05.07.2014)

Ony zmiňované nejdůležitější události 20. století jsou často jen naznačené jednou větou, stejně jako vzásadě i všechno ostatní. Těžko říct, o čem ten film vlastně je. Přechody mezi časovými rovinami jsou řešeny zajímavým způsobem, místy až Lynchovským, ale tím je příděl zajímavosti vyčerpán. Za celý život jsem z kina odešla jen ze dvou filmů, ale tenhle se málem stal třetím. Nebudu raději ani počítat, kolikrát jsem se dívala zívajíc na hodinky, kdy to konečně skončí. (28.03.2009)

Mám pocit, že pán A s gréckymi koreňmi, už bol v minulosti znova spomínaný. Znova opakované téma, a otázka znie ako podané? Veľmi náročná a atypická narácia filmu (štýl rozprávania príbehu). Udivuje ma, že dva zložité príbehové línie vystrelili hneď na začiatku celého filmu. Lokáciami je to znova bohaté, ako prvá časť trilógie.... je pravda, že Plakajúca Lúka má v mnohých miestach lahodnejšie miesta. Herecky najbohatší film od Thea, teatrálny a vynikajúci výkon od Bruno Ganz. Williem Dafoe v nespočet neumeleckých odporných snímkov, je toto, akýsi svetlý zázrak v jeho hereckej kariére, škoda smrti Thea a ich spolupráce. Christiane Paul- rozkošná. Andreas Sinanos, jednoducho nie je Giorgos Arvanitis, a nemá tak vycibrené oko pre dobré zábery. Ten, kto pozná Angelopoulosovu tvorbu zistí, že ktorý kameraman je preňho lepší. Eleni Karaindrou predviedla znova výbornú prácu. Je to dobrý film, v kontexte jeho tvorby je to malý šedý nadpriemer. Scenár je výborne napísaný, zostavený, bohužiaľ nie veľmi dobre interpretovaný. Mená hercov, ktorí boli naozaj jeho hercami: Marcello Mastroianni, Bruno Ganz, Williem Dafoe a Hervey Keitel. Film na odpočinok, s presne určenou náladou, tempom a chvíľkou na pozeranie. The Other Sea, ako by vyzerala posledná časť, to si zobral režisér do hrobu. /75 %/ (10.11.2017)

V jednotlivých scénách inspirativní ale v celku to prostě nefunguje. Angelopoulos zašel svým "artistním" stylem až za zdravou mez, kdy je každý obraz příliš chtěný a příliš nereálný, aby dovedl diváka k nějakému vyššímu zážitku... A navíc vypráví tak chaoticky, že se v tom orientovat, zabere hodně, hodně práce. Více v recenzi na indiefilm.cz. (27.03.2009)