Núdzový východ

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)

Velmi otevřený a hlavně realistický film o "obyčejných" amerických manželích. Sam Mendes v mých očích opět dotáhl laťku po dvou pro mě velmi nudných a nezajímavých filmech na úroveň Americké Krásy. Leonardo a Kate jsou naprosto úžasní, emoce a upřímnost z nich čiší na všechny strany, dohromady jim to ohromně sluší a herecky ladí, i když se zrovna hádají a házejí po sobě židle. Vše dolaďuje nádherná hudba Thomase Newmana a kamera Rogera Deakinse... Není to veselý film, ale je opravdový a určitě nepatří mezi ty, na které zapomenete hodinu po jeho shlédnutí. (18.09.2009)

Tenhle Mendesův kousek mi moc nesedl - celý film je vlastně jedna velká manželská hádka a přestože mi tentokrát ústřední dvojice herců nijak nevadila (narozdíl od Titanicu) a oba jsem je chápala, protože to se prostě mezi lidmi stává, ten způsob vyprávění mi vadil. Jejich seznámení a předchozí život byl podán tak zkratkovitě, že to působilo dojmem, jako by se nikdy ani neměli rádi, děti se tam sotva mihly, takže to zase působilo dojmem, že ani žádné nemají a ten konec byl podaný takovým způsobem, že mě to ani nedojalo. Kdyby si alespoň ničili věci, jako ve Válce Roseových nebo to podali jako v Kramerové vs Kramer, bavilo by mě to víc. (06.01.2009)

// Jako cením si toho, že závěr byl snad ještě větší psycho než u Gone Girl, řemeslně tomu pak navíc nejde co vytknout. Jenom asi zkrátka nechápu, proč vůbec analyzovat vztah, kde ani jedna postava není sama o sobě zajímavá, ze kterého necítíte lásku na začátku, uprostřed, ani na konci, a který se ještě navíc odehrává v éře, kdy ty vztahy a vůbec postavení muže a ženy stály všeobecně za nic. Emocionálně prázdné, jako celek navíc zbytečné. Holt 500 dní se Summer to furt řeklo nejlíp. (03.01.2020)

O člověku a jeho schopnosti vycházet s druhými. Zvláště s těmi, se kterými je každý den. Většina příběhů končí svatbou, ve skutečnosti právě jí to největší drama začíná. Každodenní koloběh, dělat "atraktivní" práci (ten záběr kravaťáků na nádraží, huh), budovat rodinné hnízdo, předstírat zájem o hromadu plků. Největší životní prohra je neupřímnost k sobě samému. Neříkat, že něco chci, ale že to "chci pro tebe". Ale je to schopnost zraňovat druhé, ve které jsme my lidé dokonalí. Bourat cizí svět, představu o vlastní důležitosti, nedopřát druhému pocit, že pro mě něco znamená. A vím, že žena je v tomhle boji silnější, protože pro vítězství je spíše schopna přejít hranici, za níž už je sebezničení. Tak jako tady, v hodně surovém závěru. Jedna z památných myšlenek filmu: "nechtěl bych být tím dítětem." Dítě nenávisti, jaká je to cesta k citovému deprivantství. (09.02.2009)