Uzavřený pavilón

V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu). (24.07.2015)

Nejdrsnější televizní inscenace kterou jsem kdy viděl. Krásná Zlata Adamovská, která tehdy šla z role do role ale málo kdy dokázala hrát jinak než jak ji můžeme vidět i v tomto snímku, přesto to nijak nevadí, protože příběh který se okolo ní odvíjí a do něhož je postupně také zapletena je neskutečně mrazivý. To podtrhuje jednoduchá ale účinná syntezátorová hudba Jozefa Revalla, ne nepodobná ze Svobodových filmů Papillio nebo Prokletí domu Hajnů. Tohle bych pouštěl těm tzv. CHCIMÍRŮM kteří se okolí pořád snaží přesvědčit o tom, že tu žijeme v nějakém novém totalitním režimu...! Ještě jedna perlička, Jaromír Hanzlík si tehdy kolem roku 1990 opravdu "přišel na své" s postavami politických vězňů z padesátých let. Nejprve mu je ve snímku Jen o rodinných záležitostech prováděno rektální vyšetření prstem, v Uzavřeném pavilónu je zase krmen hadičkou zasunutou do nosohltanu. Těžké chvíle špičkového herce. (14.11.2023)

Zajímavé psychologické drama z prostředí léčebny, jež byla využita pro nátlak a vydírání ze strany státu. Nepohodlní lidé byli šikanováni, včetně jejich okolí, které k tomu přišlo dost nevinně. Každý se s následky zvůle režimu vypořádal trochu jinak. Konec byl sice useknutý, ovšem pochopitelný a smutný. (03.05.2022)

Překvapilo mne, že  na scénáři spolupracoval Jaroslav Dietl. Zdá se, že před normalizačními kousky měl i on potřebu nádechu čerstvého vzduchu zřejmě na jaře 1968...  Hned v prvních minutách filmu mi probleskl hlavou seriál Sanitka (ano bylo to mladičkou Zlatou a také tou sanitkou Škodou 1201). A pak to byl také film Jen o rodinných záležitostech, který byl stejně jako Uzvařený pavilón natočen v roce 1990, odehrává s etaké v padesátých letech a v hlavní roli hraje opět skvěle pan Hanzlík. Hned od prvopočátku vás tento TV film skvěle vtáhne do děje. Může za to nejen zajímavý scénář, ale i skvělá plejáda dnes už mnohdy nežijících hereckých es. Vždycky když vidím filmy z přelomu revoluce tak si říkám, co by se asi dnes natočilo s těmito jmény. A nebo už i tenkrát, kdyby mohli hrát v čem by chtěli a režim by režisrům a scénáristům nekecal do řemesla. Jsem si jit, že i nejedna televizní inscenace by dnes patřila k zlatému fondu naší kinematografie. Uzavřenému pavilónu bych vytkl snad jen jediné. Ačkoliv si štáb dal jakž takž práci s dobovými kostýmy a vybavením kliniky, herci mají mnohdy osmdesátkové účesy. V roce 1957 byla fakt jiná móda. Z konce filmu budete nakonec udiveni, alespoň já byl. Končí to docela jinak, než by jeden tušil. Závěr? Jsou dva. Jsem rád, že jsem o tento filmeček zakopl. Byl velmi zajímavý. A tan druhý? Komunisti byli, jsou a budou svině. Je to naprosto odporný druh lidí. Dávám za 4 injekce na zklidnění. * * * * (02.09.2023)

Československé televizní drama podle románu Z. Frýbové odehrávající se v roce 1957 v psychiatrické léčebně. Scénář byl J. Dietlem a J. Matějovským napsán už v roce 1969, avšak snímek se podařilo jako mnoho jiných realizovat až ve svobodné době o dvacet let později. Na uzavřené oddělení pro duševně choré je umístěn bývalý příslušník StB Matlocha (skvělý J. Hanzlík, přestože v dramatu pronesl pouhá dvě slova), trpící psychickou poruchou, jež se projevuje totální apatií. Vzhledem k tomu, že je Matlocha odsouzen z politických důvodů k trestu smrti, jeho bývalí kolegové z řad státní bezpečnosti v čele s majorem Kovaříkem (ledově chladný F. Němec) a vyšetřovatelem A. Pyškem se domnívají, že pacient svou nemoc pouze simuluje, aby se vyhnul šibenici. Následuje tvrdý nátlak, včetně nechutného výslechu plného vydírání a jiných typických komunistickým praktik ze strany StB na mladou ošetřující lékařku Sládkovou, aby ono podezření ze simulace nepohodlné osoby potvrdila. Doktorka Sládková v podání výborné Z. Adamovské, jež si skutečnou diagnózou není jista, se proti své vůli dostává do závažných existenčních problémů a zrůdnosti stávajícího režimu prokoukne až příliš pozdě. Všemocná StB kromě jiných provokací dokonce nasadí k Matlochovi svého člověka (I. Řezáč) předstírajícího duševní chorobu, majícího za úkol všemi prostředky odhalit a prokázat jeho simulaci. V dalších rolích se objevili P. Haničinec jako ošetřovatel Tomášek mající s StB zkušenost z minulosti, ošetřovatel se sadistickými a bezohlednými sklony O. Vlach, ředitel kliniky E. Cupák, primář J. Pleskot či otec doktorky J. Hálek. Po roce 1989 se autoři filmových děl nemuseli obávat různých postihů od vládnoucí strany a mohli tak ukázat minulost a realitu komunistického vládnutí natvrdo a bez příkras. Uzavřený pavilon je tak jeden z mnoha podobných kvalitních snímků, jež se po Sametové revoluci objevily a z jejichž dechberoucích, desítky let utajovaných pravdách o režimu se mi rozklepala kolena. Hodinové dílo režisérky Anny Procházkové jsem sledoval s nebývalým zájmem, díky dusivé atmosféře kliniky a ještě dusivější snaze StB s nekonečně dlouhými prsty zbavit se nepohodlného člověka nelze hodnotit jinak než maximálně. (02.07.2017)