Majestic

Herec drasticky pracující s mimikou a gesty se po Truman Show a Muži na Měsíci znovu vydal k dramatičtější látce. Jeho cestu od zvířecího detektiva a batmanovského Hádankáře tentokrát opečovává po Weirovi a Formanovi další velké režisérské jméno - jo jo, Frank Darabont. Výjimečná režijní osobnost, která dokáže z lecjakého námětu vytěžit maximum. Jeho Majestic (název zchátralého kina v truchlícím městě) evokuje poválečné chvíle kýčovitými momenty, tolik příznačnými pro zaoceánské snímky ilustrující pátou dekádu minulého století. Nadějný hollywoodský scénárista Peter se dere vstříc absolutní tvůrčí svobodě (ještě ale musí strpět absurdní komentáře šéfů studií), má přítelkyni a snad i onu blyštivou budoucnost. Za oceánem je ale v téhle době dosti matná, výrazně studená nálada a hlavouni nahoře občas potřebují nějakou tu oběť zmatečných ideologií. Na vlastní kůži to pocítí i sám Peter, ztrativ všechno, po čem kdy prahnul, si toho večera víc přihne a při autonehodě (mimochodem mimořádně zdařilá scéna) ztratí paměť a probere se až na opuštěné pláži kdesi u malého městečka, jehož obyvatelům záhy připomíná syna místního promítače filmů a především vojáka, kterého tu každý miloval a který kdysi dávno zmizel v zákopech nesmyslné války. Darabont nás jemnými příklepy vmete do poutavého světa přítmí promítacích sálů, kde se lidé nechávají unášet příběhy stříbrného plátna a výtečný kameraman David Tattersall (Zelená míle, Con Air) dělá vše pro to, aby tuhle na první pohled odstrašující délku přežili bez újmy. Příjemně ukázněný Jim Carrey v roli znovunalezence minimálně potěší (je moc dobře, že se ho nekomediální režiséři nebojí obsazovat), stejně jako žijící legendy Martin Landau a Hal Holbrook nebo sličná Laurie Holden. Poctivé, nedoceněné.. a asi ne pro každého!! (02.07.2008)

Soudní drama o hledání identity a sebe sama na pozadí politického, protikomunistického, napětí Ameriky 50. let. Takhle to zní strašně, ale ve skutečnosti je to asi nejdobráčtější film vůbec. Všichni se tam stále usmívaj, poplácavaj se po zádech a hraje k tomu příjemná hudba. Za začátku si říkáte what the fuck? Kde je pointa? Žádná není, prostě vás to buď začne bavit, nebo to vypnete. Já to nevypnul. (24.03.2012)

Po všech filmařských profesích bezchybný film. Bravitým příběhem se zde vypráví o ostudné historické etapě Spojených států, kdy bezmála navlas stejně jako socialističtí soudruzi jacísi Oni rozhodovali o tom, kdo je s námi a kdo proti nám, a kdo tedy může točit, být na plátně, něco znamenat, a kdo ne. "Jsem tedy na černé listině? Žádná černá listina neexistuje." Ale tvůj film se točit nebude. (26.08.2012)

Další nedoceněný klenot posledních let. Tato laskavá komedie krásně vystihuje sladce naivní atmosféru padesátých let a je zároveň poctou všemu možnému od filmů Franka Capry přes jazzovou hudbu až po tehdejší naivní dobrodružné filmy (viz Píseční piráti Sahary:) Jim Carrey opět dokazuje, že je ho na bláznivé komedie škoda. Ovšem nejvíc uznání zaslouží Frank Darabont, který ani ve svém třetím filmu neslevil ze své tradičně vysoké kvality. Dokonce i tu typicky patetickou závěrečnou řeč v soudní síni dokázal Darabont podat tak, že člověk skoro lituje, že není Američan:)___________(pozn: Pokud máte Majestic v Divxu, stáhněte si z extratitles.tomoje titulky. Řekl bych, že jsou, při vší skromnosti, mnohem lepší než ty od "tenco", které pravděpodobně máte:-) (03.08.2004)

„Jsem na černý listině? Tak jsem sakra na černý listině?!“ - „Žádná černá listina není.“ - „Ovšem. Žádná není. Studio se k tobě jenom nechce znát.“ Když si klidně žijete v 50. letech v USA a najednou se dozvíte, že jste se znelíbili Výboru pro neamerickou činnost, může se vám během chvilky zbortit celý svět. Začít někde jinde pod novou identitou je pak tajným přáním…Líbil se mi už úvod s „dominantním“ Peterem, ale hned po příchodu do Lawsonu začne film bavit naplno a dlouho se na něj moc příjemně dívá (i za přispění soundtracku, zvláště těch boogie-woogie písniček, díky čemuž je třeba perfektní klavírní pasáž vůbec nejlepší v celém filmu). Samozřejmě je jasné, že tahle idyla nevydrží věčně. Horší je, že od čtení dopisu ve vlaku začne postupně přibývat patosu, konec je pak sentimentální a dojemný až běda. A pak záleží na vaší míře přeslazení, jak moc vám to pokazí celkový zážitek. Ale ač jde pro mě o nejslabší Darabontův film, stále je to ještě na slušné 4*. „Adele?“ - „Ano?“ - „Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že tu nejsme sami.“ (22.03.2020)