Zväčšenina

Pop art kulturu, styl, extravagantnost, pestrobarevnost, excentrismus, hudbu šedesátých let, sebechápání jedné popové generace, problematiku moderních mezilidských vztahů, swingující Londýn, to vše a daleko mnoho víc věcí s té doby mám dodnes moc rád. Proč dávám jen za 3*? Je to přeci jen spíš umělecký film pro různé intelektuální skupiny lidí, a ne film určený pro široké veřejné publikum, tyto filmy ve skutečnosti můžou působit jen jako neuveřetelně zdlouhavé blbiny mnohdy o ničem (avšak velmi vysoce ceněné), ale pro druhé zas třeba jako výpověď jedné generace. Náladu, atmosféru, pocity a klid měl však tento snímek jedinečné. Vždyť v první snad tři čtvrtě hodině se zde vůbec nemluví! Nedovedu si ani představit co musel způsobit příchod tohoto filmu tenkrát v šedesátých letech do našich kin. To musel být skutečný BOOM, vůbec to porovnání a srovnání s našimi filmy té doby, s naší kulturou a našimi názory-především u mladého publika. Oscara za vynikající režii si snad skutečně zasloužil a někde jsem četl že to byl první britský snímek zabírající zpředu nahé ženské tělo. Ve filmu scéna třech mladých polonahých lidí bavících se tím že se balí do nějakého barevného papíru. Trio mladých hereček-modelek Vanessa Redgraveová, Sarah Milesová či Jane Birkinová-bylo také velmi dobré a okouzlující. Ale co mě nejvíc utkvělo v mé paměti, mě jako velikému milovníkovi britského a amerického bigbeatu šedesátých let, tak to bylo to slavné vystoupení-tady spíš pasáž ve filmu kde zde v nějakém místním klubu hrála tehdy velmi populární britská skupina Yardbirds v čele s takovými hudebníky jako byli Keith Relf-voc., Eric Clapton-g., Jeff Beck-g., nebo Jimi Page-g. A když holt nešla aparatura-a kytara nehrála tak jak by měla tak jí i s nástroji rozsekali něco po vzoru Who-kteří se tím po každém své vystoupení proslavily.. Proto také když dnes slyším něco o filmu Blowup-tak se mi vždycky vybaví Yardbirds, šedesátá léta a nejlepší bigbeat na planetě..3,5/5*, tentokrát ale zaokrouhleno dolů... (13.09.2007)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~ (18.06.2013)

Geniálně budovaný film, který nesedne každému, pravý filmový fanoušek ho ale musí ocenit 2x tolik jako normální divák. Komplexní film, který fakt není pro každého a partu, kteří si spolu film pustí může dohnat k rozporu o tom jestli je film pozérskou pseudo chytrou sračkou nebo velmi složitým filmem, který se toho snaží opravdu hodně říct i když není snadné tyto věci jen tak pochopit a rozluštit. Krom chvilek spojených s trošku topornějším tempem mě vlastně nenapadá na co si jinýho stěžovat...... (03.12.2019)

Opravdový nefalšovaný film šedesátých let (ne jako nějací pestrobarevní Rebelové). Když už vás neupoutá dobová atmosféra (včetně květinové muziky), tak vás určitě zaujme fotografická posedlost hlavního "hrdiny". Jedinou slabostí (pro mě) Zvětšeniny jsou její občasné výpadky atraktivnosti. Druhá polovina filmu mě začala pozvolna uspávat. Vzkřísila mě až rvačka o kus elektrické kytary v jednom nočním podniku - můj nejoblíbenější moment filmu. (03.04.2003)