Zväčšenina

Hodně jsem se těšil na tento film, poté co jsem si přecetl mnohé oslavné recenze... ale musím říct, že jsem se opravdu nudil... Antonianiho si vážím, ale na Blow up mě fakt nic obzvlᚍ nezaujalo... 1. 3. 2007 : Je to jako nějaký řečník, který chce rozvézt debatu o zajímavém a hlubokém tématu, ale který si usmyslel, že to vyjádří pantomimou, takže mu nikdo nerozuní, i když by všichni hrozně moc chtěli (a tím vůbec nechci říct, že by filmy měly být postavené na dialozích). A nebo jinak : Jsou vinaři, kteří vám nalejí a nechají vás hádat, co je to za odrůdu, ročník, trať - a strašně je to baví. A pak jsou vinaři, kteří vám nalejí, vysvětlí všechno okolo a poslechnou si, jak vám chutná. Zvyšuju ze dvou na tři, ale ani nevím proč - snad z úcty ke starému klasikovi. (13.04.2005)

Nevšedný obrazový zážitok naznačujú už úvodné titulky, kedy v ploche písmen prebieha zebrovito zachytený obraz pohybujúcej sa ženy - odlišný od scenérie za titulkami. Nasleduje kompozične a pastelkovo sýte vykreslenie prostredia mondénnej anglickej mestskej smotánky 60. rokov, zachytením dňa a noci jedného z jej príslušníkov. Antonioni si však bohužiaľ neodpustil typický znak jeho tvorby - nadnesenú cynickú nudu, dokonale precítenú prázdnotu a podivný záujem-nezáujem o objekty živé či neživé. Divák je nútený pretrpieť si ubíjajúce pocity umeleckej smotánky veľkomesta zároveň s hlavným hrdinom, bez nadhľadu, či humoru. Riedky dej plynie vééľmi pomaličky, vyžíva sa v ukázaní bežného dňa fotografa, kde dominuje potácanie sa odnikadiaľ nikam... Tieto stojaté vody nerozvíri ani v náhlej inšpirácii prinesená vrtuľa z akéhosi starinárstva. Na druhej strane línia odkrývania zdanlivo zjavných významov, reality odrazu (koľko len sa pracuje vo filme so zrkadlovou realitou), vnímanie zdanlivo videného, či počutého spolu s majstrovsky zachytenou atmosférou nevysvetlenia dávajú tejto, vo veľkých časových plochách až neznesiteľne zdĺhavej, podivnosti plusové body. p.s. Tak skvele zachytený šum vetra v mestskom parku, prasknutie vetvičky, tajomno za sýtozelenými kríkmi som už dlho nevidel a pri sledovaní Zväčšeniny ma vždy dostane. (21.07.2005)

Zvětšenina mi tak trošku připomíná šedesátá léta. Legenda, několik silných okamžiků, ale kvůli tomu zbožštění, neustálému omílání a hodnocení mi připadá, že se sama podstata někam vytratila a kdo ví, jestli celá ta váha, která je tomu přikládána, není jen v ústech lidí, kteří o tom hovoří. Zaměřil bych se na detaily, které mě na šedesátých letech i Zvětšenině bavily, ale jako celek mi snímek nedává smysl. Teď nemyslím smysl událostí ve filmu, jen to, že nebudu dávat hodnocení vyšší, když mě zaujalo jen pár drobností. (07.01.2008)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Geniálně budovaný film, který nesedne každému, pravý filmový fanoušek ho ale musí ocenit 2x tolik jako normální divák. Komplexní film, který fakt není pro každého a partu, kteří si spolu film pustí může dohnat k rozporu o tom jestli je film pozérskou pseudo chytrou sračkou nebo velmi složitým filmem, který se toho snaží opravdu hodně říct i když není snadné tyto věci jen tak pochopit a rozluštit. Krom chvilek spojených s trošku topornějším tempem mě vlastně nenapadá na co si jinýho stěžovat...... (03.12.2019)