Die große Stille
Le Grand Silence
Into the Great Silence
Obsahy(1)
Vcházíme do jiného světa, když se po jízdě úzkou cestou, podél skalních svahů a vodopádů, dostaneme úzkém údolí k původnímu klášteru kartuziánského řádu La Grande Chartreuse. Mniši zde, pod mohutným horským masívem, vedou ještě i dnes život v úplném odloučení od světa. Panuje zde naprosté ticho, vzduch je drsný, nahoře leží sníh v době, kdy se jinde už zelenají louky. Host , který jde po stopách Bruna a historie jeho řádu má přístup pouze k muzeu De la Carriere, které vedou laičtí bratři a které ukazuje množství materiálu o vzniku řádu, životě a působení jeho mnichů. Něco málo z ticha prožívaného s Bohem, které zde prožívají bratři mniši, nám může nabídnout i tento pozoruhodný snímek režiséra Philipa Gröninga. „Jeden rok a den“ života komunity kláštera je jeho jediným, ale smysluplnýma a pro pozorného diváka bohatým, obsahem. (jpia)
(viac)Videá (1)
Recenzie (37)
Workoholici a byznysmeni razící se do Tibetu vykurýrovat z růstu Růstu mohou konečně nanečisto otestovat, jaké to je. Naneštěstí dokument moc osvětový, nic zásadního nesděluje, a transcendentální praktiky zprostředkovává v mnohem užší škále než Mahariši Maheš Jógi. A za druhé, co mají znamenat ty alibistické obrazy křepčících mnichů? Snahu nastolit nové paradigma a naznačit, že i mniši jsou normální lidé, nebo pokus rehabilitovat legraci jako seriózní prostředek? ()
Philip Gröning otevírá dveře do nadpozemského kartuziánského řádu La Grande Chartreuse, trvalo to dlouhé roky a tím získal Gröning čas v myšlenkách - odrazem je dokonalá kamera, detaily zaostřené geniálně a s citem (přesně jako to obdivuji od Zabého). Světlo z oken, prostředí hor, noční nebe plné hvězd, tiché chodby, tiché čtení, záběr na svíčky, odstín slunce v místnostech kláštera, pokrývající hory sněhem, praktiky mnichů a zpěv, kdy kamera se odkloní do přírody a záběry na květiny je pohlcující spirituální zážitek - vše naprosto dokonale vyvážené, je fascinující jak Philip Gröning zachytává všechny detaily, propojenost kartuziánského řádu a jeho světa uvnitř a reálného světa o pár kilometrů dál (panorama domů, letadlo, které nás na chvíli odkloní do naší reality). Pokud ve Vás stále rezonuje duchovní síla, rozhodně doporučuji Walker od Ming-liang Tsai. ()
Název dokumentu je vzhledem k jeho průběhu velmi přesný. V dokumentu zazní skutečně jen pár slov, kterým bych nerozumněl ani kdybych daným jazykem plynule hovořil. Mniši toho skutečně mnoho nenamluví, a tak schopnost mluvit takřka ztratili, ale jsou za to vlastně vděční, protože Bůh to tak chtěl. Dokument rozhodně nepovažuji za inspirativní záležitost. Beru ho zkrátka jako ukázku, kam až může náboženský fanatismus člověka dostat. Divím se, že se vůbec kluci umí bavit. Dokonce jim k tomu stačí klasický sáček a trocha toho božího sněhu. Za 169 minut si udělá člověk dokonalou představu o velmi přísném a vysoce monotóním životě mnichů v docela pěkně umístěném kláštře. Udivuje mě, že se pro takový život může vůbec někdo rozhodnout. Jakmile složí slib, tak už neexistuje cesta zpět. Život na takovém místě by mě zaručeně během půl roku zbavil veškerého rozumu a svobodného úsudku a vnutil by mi bezmeznou odevzdanost Bohu. Velmi depresivní dokument. Možná úplně nejdepresivnější, který jsem zatím viděl. Díky za něj. Taky to trvalo 16 let, než se mniši připravili na život s kamerami. Asi chystají nějaký nábor nových členů, kteří by za ty staré štípali dříví, či odhazovali sníh. Rozhodně by takoví členové byli platní, protože když jsem sledoval toho starého a vousatého pána odhazovat sníh, tak jsem si myslel, že je to poslední činnost, kterou v životě vykoná. 3* dávám čistě za rozšíření mých obzorů. A k dokumentu doporučuji několik šálků silné kávy. ()
Výjimečný dokument, jehož účinek ovšem velmi závisí na motivaci k jeho zhlédnutí. Kdo někdy přemýšlel o tom, jaké by to asi bylo žít v klášteře, bude v menší výhodě. Samotného mě trochu mrzelo, že na tak velké ploše nepracuje s většími celky jako příprava na konkrétní liturgický svátek (Velikonoce, Vánoce), uceleným obrazem denního officia nebo soběstačnosti či vztahu k okolí. To ovšem není hlavním cílem filmu, tím je zachytit zcela jiný tep času, hodnot, myšlenek a přenést tento svět na diváka. Zvolená forma je k tomu tou nejlepší možnou a leccos napoví i samotný vznik filmu. Po první žádosti o natočení dokumentu bylo Phillipu Göringovi řečeno, že ano, ale ať ještě chvíli počká, tak 15 let. Za 15 let se ozvali, zda-li má stále zájem a teprve za další 3 roky se mohl režisér stát na 6 měsíců členem kartuziánské komunity. Záleží hodně na vašem přístupu, jestli si z filmu něco odnesete. Já třeba poprvé viděl mnichy sáňkovat. ()
Galéria (16)
Fotka © X-Verleih
Zaujímavosti (1)
- Dysmas de Lassus, jeden z mníchov, ktorý sa počas dokumentu objavil v "momentkách", kedy uprene hľadel do kamery, sa neskôr stal najvyšším predstaveným kartuziánov. (RigorMortis)
Každodenní život členů kartuziánského řádu pohledem německého dokumentaristy Philipa Gröninga. Asi v žádném jiném filmu jsem nezažil, že by se vlastní styl života jednotlivých mnichů (pokora, osamělost, meditace, modlení) tak rázným způsobem otiskl do samotné formy filmu. Gröningova spirituální intence je nesporná, zvláště, když víme, že přibližně šest měsíců žil v klášteře společně s mnichy a přejal jejich asketický, přísný způsob života. Číst dokument podle klasických narativních vzorců je prakticky nemožné, protože film takové ambice jednoduše nemá. Kamera není v centru dění, "nevypráví", jen tiše pozoruje a diváka vyzývá k jedinému možnému čtení - ve spirituálním modu. Velké ticho pracuje s těmi nejjednoduššími výrazovými prostředky, jimiž se snaží spirituální modus navodit a připravuje tak diváka na vstup posvátna/transcedentna: Úvod i závěr je uvozen stejnou citací Starého zákona (konkrétně 1. knihou královskou, 19. kapitolou, 11.-13. veršem): "A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.", každodennost - kamera "otrocky" trpělivě sleduje všední život mnichů, jenž má nádech až rituání posvátnosti. V obou případech má dokument cyklický charakter. Dlouhé často statické detailní záběry na ty nejbanálnější věci (krájení jablka, odraz světla v okně/na podlaze, voda kapající z okna, řezání dříví, stříhání látky na nové oblečení apod.) vybízí diváka k vnímání světa jako takového (ať už fikčního-dokumentárního nebo reálného). Dalšími specifickými filmovými postupy dopomáhajícími ke čtení filmu ve spirituálním modu jsou zejména záběry přírodních "zátiší" či chvění (louky, lesa apod.) nebo zvukové projevy (duchovní zpěv mnichů, ptačí zpěv, letadlo, pasoucí se stádo ovcí, zvuk klášterního zvonu). Gröningova spirituální intence je snad nejvíce ovlivněna "historií" kartuziánského řádu, což je například lépe pochopitelné z jejich motta: "Kříž stojí, i když se svět kymácí." Jinými slovy kartuziáni až sobecky přehlíží a izolují se od sousedního světa a v podobných podmínkách přežívají už téměř tisíc let. Takto je vystavěno v podstatě i Velké ticho, co se vnímání (transcendetního) času týče. Tím, že Gröning zobrazuje mnichy a jejich každodenní stereotypy a snaží se u diváka navodit stejné nebo alespoň podobné vnímání času jako u mnichů (postav), vlastně připravuje živnou půdu pro vstup času transcendentního (času Boha, času věčnosti). Aby ale mohlo dojít k navození transcendentního času, musí nejdříve vnímatel/divák chápat čas jako tok plynoucí ve své vlastní dimenzi, tzn. v záběru samotném nejde o nic jiného než o plynutí času, čemuž Gröning napomáhá onými přírodními "zátišími", chvěním lesa či louky nebo častým dozněním záběru. Právě takto dochází k disparitě mezi divákem subjektivně vnímáným časem a časem transcendentním. Velké ticho má přes všechen obrovský spirituální rozměr i rozměr hluboce lidský. Gröningovi se podařilo natočit vskutku výjimečný dokument, když si uvědomíme, jaké exkluzivity se mu při možnosti natočit kartuziánské mnichy dostalo... "Klášter Grande Chartreuse je považován za jeden z nejasketičtějších klášterů na celém světě. V roce 1984 jsem požádal o povolení filmovat na tomto místě. Řekli, že je to moc brzy. Možná za deset až třináct let. O šestnáct let později jsem měl hovor ze Chartreuse. Byli připraveni." () (menej) (viac)