Gremlins

Gremlins nebo Critters? Víceméně rovný boj, kdy obě stany v dlouho trvajícím konfliktu mají početný zástup. Během Vánoc je ovšem volba nejspíš jasná. Původní Gremlins Joea Danta možná nejsou pro mnohé prvoplánovou vánoční volbou, přeci jde ovšem o takovou osvěžující volbu po všech těch Láskách nebeských, Sám doma nebo nejrůznějších klasických českých pohádkách. Černá hororová komedie možná stejně jako Smrtonosná past šla do kin v létě, přesto je mnohými již od roku 1984 vnímána jako ideální vánoční záležitost. A své kouzlo přeci jen pořád má. Jedno staré známé hororové pravidlo říká, že se nejvíce bojíme přesně toho, co nevidíme. Vedle toho existuje jedno tak trochu méně známé a zavedené pravidlo, jistě má ovšem také něco do sebe - spočívá v tom, že se nejvíce bojíme toho, co na první pohled vypadá tak roztomile, aby poté probudilo svou temnou stránku. Stačí se podívat na postavu Gizma a je jasné, že jsou Mogwaiové roztomilá stvoření, za které by kdekdo utrhl ruce. Jakmile ovšem dojde k jejich namočení, stávají se z nich titulní Gremlins, kterým násilí není cizí. Společně s Indiana Jones a Chrám zkázy jsou ostatně Gremlins filmem, který přispěl k tomu, že Steven Spielberg (v případě Gremlins exekutivní producent) s MPAA vymyslel rating PG-13. Jak totiž Gremlins ukázaly, na jisté brutální momenty jsou diváci odpovídající věku prvního stupně základní školy ještě pořád příliš PG.  I po letech jsou Gremlins vlastně fajn záležitostí. Jde vlastně o zajímavý mišmaš. Roztomilá stvoření jako z nějaké naivní pohádky, brutální výjevy a následně momenty na pomezí parodie. Kombinace vánočního prostředí a atmosféry doplněnou roztomilými stvořeními s násilím a chaosem. Je to hazardní základ, který se mohl snadno rozpadnout jako domeček z karet. Přesto se to celé nějakým zázrakem nejen rozpadlo, ale vyloženě drží při sobě jako pochybně složené puzzle. Děj není náročný, rozjezd se i přes roztomilého Gizma trošku táhne, černý humor ovšem často ideálně funguje. Jde jistě o film, kterého se nevyhnutelně tak dotkl zub času, stejně tak jde spíše o horor pro dětské diváky nežli film, který by měl dospělé diváky i po letech děsit a být vepsán do zlatých stránek hororového žánru. Šlo ovšem o slušný film pro svou cílovku, především jde z historického hlediska o zajímavý případ v oblasti toho, jak se měnil přístup cenzury MPAA.   Jerry Goldsmith zůstává i téměř 20 let po své smrti díky své filmové hudbě nesmrtelnou legendou, kdy je důkazem právě i jeho soundtrack k Gremlins a právě on zvládá nějak budovat atmosféru (Gremlins to i díky pochybným trikům po letech nemají snadné). Chování Gremlinů jakoby úmyslně evokovalo chování nejotravnějších dětí s trošku brutálnějšími a vražednějšími sklony. Takové, které nejdřív někoho zabijí a pak to spláchnou projekci Sněhurky a sedmi trpaslíků. O to více uspokojivé je poté vlastně sledovat, jak dochází k jejich postupnému ničení. Je to tak trochu podivný film schopný vyvolat podivné emoce. Ale někteří Gremlins už v prvním filmu projevují transexuální sklony. A to z Gremlins dělá velmi pokrokový film! Gremlins jsou tak ideální pro lidi, kteří tolik nemusí zavedenou českou klasiku a šáhnou spíše po tom, čemu holdují američtí diváci. Strávit Štědrý večer s Gremlins by asi nikdo nechtěl. Ani v reálném životě ani v rámci pouhého sledování. Přesto jde po letech vlastně pořád o velmi zábavnou černou komedii, ze které je duch Vánoc tak trochu přeci jen cítit. I přes fakt, že se zobrazenému násilí nerovná ani úvod S čerty nejsou žerty.... (23.12.2023) (menej) (viac)