Desať kanoe

,,Kdo si prdnul? '' ------ :-) Neskutečná věc. Lahoda! Lovci se vydají na lov hus a sběr husích vajec s dalšími členy skupiny do vzdáleného australského močálu. Během cesty, stavby kánoí z kůry stromů i lovem vypráví jeden z bratrů svému mladšímu bratrovi dávný příběh, který se odehrál ve starých časech. Prostřednictvím příběhu se jej snaží poučit o důsledcích zbrklosti a netrpělivosti jež mohou vést až k válce mezi kmeny. Nejsou to však lovci kdo příběh vypráví, ale je to hlas vypravěče, který vypráví příběh o lovcích jež si vypráví dávný příběh. Tím hlasem není hlas nikoho jiného než sympatického ,,Charlieho'' Davida Gulpilila jehož výslovnost i smích mám tak rád. Kdo viděl pár australáckých filmů, ví co a koho myslím. Je zajímavé, že zatímco potomkům trestanců odvlečených z Anglie do Austrálie rozumím jejich angličtinu méně, aboriginijská anglina je vpoho :-). Celý ten způsob vyprávění byl jednoduše kouzelný i ta jejich mytologie a pravda o zrození člověka a já si to moc užíval. Skvělí byli i herci, nejsympatičtější mi byl bělovousý Birrinbirrin , tlouštík a milovník medu. Ostatní ale byli také úžasní. Jsou to krásní lidé. Bylo úžasné pozorovat, že ač sedíc s holým pozadím v trávě, bosi - řeší skoro stejné osobní problémy jako my. Fascinující byl i obraz. Nejen kamera byla kouzelná a blízké záběry na hlavy herců, ale i fakt, že současnost byla znázorňována černo-bíle, zatímco vyprávěný příběh z dávných časů byl barevný... David Gulpilil své vyprávění stejně jako strom krásně rozkošatil a rozvětvil. A ano, měl pravdu když říkal, že se nás jistě bude zajímat a že se nám bude líbit. Tohle byla další australácká lahůdka a já dávám za 5 husích vajec. * * * * * (04.10.2017)

-Má zakrytýho pinďoura, asi ho má malýho....cizinec s malým pinďourem je nebezpečný.- Příběh v příběhu. Domorodci si vyrobí kánoe a vydají se na lov divokých hus a sběr jejich vajec. Dva bratři. Starší má tři ženy, mladší žádnou, ale pokukuje po bratrově nejmladší. Starší bratr mu tedy během výpravy za husami vypráví dávný příběh, v němž mu chce ukázat, jak se to s muži a ženami má. Místy napínavé, často vtipné. Muži se bez zábran baví o intimních věcech a sexu, ale je to tak přirozené, nepohoršující, neurážlivé. Zkrátka bezprostřední. Kulisou je působivá australská příroda. Občas kamera předvede krásné poetické obrazy. Jednou z nejpůsobivějších scén je magický tanec smrti. Pokud se do filmu ponoříte a necháte se jím pohltit, nadechnete se až v samotném závěru. Krásné. (17.09.2022)

2* za prostředí. Australské domorodce ve filmu jen tak neuvidíte. Zbytek? Nuda. Příběh na 10 min roztáhlý na 75 min. Nulová rafinovanost propojení dvou příběhu současnosti a minulosti. Ani dokumentární kamera nic nezachrání. Od umírání obětováného týpka je to už nebetyčná nuda. Velká škoda, mělo to potenciál, jen to chtělo lepší scénář. Proč nebyl zapojen příběh manželky, která rok putovla za svým manželem? Vyplnilo by to vatu a děj by se zrychlil. (20.07.2009)

Úchvatná scéna tance i zpěvu smrti s následným rituálem a celkově často krásné záběry australské přírody drží moje hodnocení těsně nad „vodou“. Převelice zajímavé téma světa australských domorodců se zde dočkalo zpracování s podivným patvarem mezi neustálým monologickým vyprávěním jednoho z domorodců jakoby do mikrofonu v rozhlasu a sledem viditelně aranžovaných hraných sekvencí, které dotvářejí vizuální část. Po 10ti minutách jsem se v duchu ptal, proč film proslulého australského filmaře avizovaný coby dobrodružná komedie působí na mě jako formálně až tuctový dokument s několika pěknými „obrázky“, kde se jedna z invečnějších deviz projevuje v poněkud zvláštním střídání černobílého a barevného vizuálu? Ono pseudo-dokumentární zpracování za mě výrazně ubližovalo celkové atmosféře snímku, do níž se z mé strany většinou ne a ne plně dostat. Neustálý voiceover spíše vytvářel odstup mezi divákem a příběhem, než aby působil obohacujícím dojmem i ve spojení se záběry, které nám obrazem často vypráví úplně to samé. Propašovaný fekální humor australských domorodců, co se každou chvíli baví doslova o hovně nebo o tom, jak jim stojí penis, mi připadal nevtipný a dost strojený, než cokoliv jiného. Starším filmovým klasikám se střetem s australskou domorodou kulturou (Roegova Cesta / Weirova Poslední vlna / Herzogovo Kde sní zelení mravenci) se de Heerových Deset kánoí pro mě v rovině zážitku ani nepřiblížilo. [55%] (19.05.2023)

Stylem vyprávění a místem, kde se vše odehrávalo, to byla příjemná změna mezi tolika filmy. Domorodci, kteří žili, lovili, řešili problémy mezi kmeny, boje, jejich vyprávění, které bylo tak jako všude na zemi většinou o ženách, byly místy i úsměvné a pro mě oblast zcela neznámá. Voda, voda, nic než voda a bažiny plus krokodýli, takže na noc museli občas spát na vyvýšených místech na stromech, nebo jejich dělání kánoí z kůry stromů, byly pro mě další zajímavou ingrediencí, která mimo vyprávění jedné staré balady, zaujaly mou pozornost. A tanec smrti, který jsem sledovala, mě téměř fascinoval. Věřím, že jestli tihle lidičky někde žijí a já věřím že ano, tak si myslím, že to tam takhle nějak funguje stále. I když ta civilizace se v dnešní době dostává už do míst, kde by mě to ani ve snu nenapadlo. Jo a ten začátek, jak jdou domorodci v řadě za sebou a ten poslední se najednou zastaví a zařve, že nechce jít poslední a jeho důvod, proč, tak tomu směji ještě dnes, když si na to vzpomenu. (13.11.2014)