Dech
Soom
Obsahy(1)
„Někdy se v životě dostaneme do obtížného bodu, v němž jako bychom se ani nedokázali nadechnout,“ říká jihokorejský režisér Kim Ki-duk, jehož snímky se Karlových Varů účastní téměř každoročně. V jeho čtrnáctém filmu se v takovém životním okamžiku ocitají dva lidé, kteří by se jinak neměli šanci setkat. Výtvarnice Yeon žije zaopatřený, ale prázdný život v luxusním domě po boku nevěrného a lhostejného manžela. Trojnásobný vrah Jin obývá celu s dalšími třemi odsouzenci a čeká na smrt. Televizní zprávy o jeho pokusech o sebevraždu vyburcují Yeon z apatie. Vypraví se za Jinem do vězení a naváže s ním podivný, nesymetrický vztah. Žárlivý manžel se jej pokusí ukončit, ale i on se jeho prostřednictvím začne měnit. Dech je dalším z Kim Ki-dukových komorních dramat o životních vyděděncích, vyprávěných nezaměnitelně strohým, ale přitom zvláštně poetickým stylem, který se většinou obejde beze slov. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (1)
Recenzie (74)
Jít ve Varech na „nového Kim Ki-duka“ je už skoro tradice, kterou není těžké každý rok naplňovat, protože tento u nás tak oblíbený jihokorejský režisér sází jeden za druhým. A navzdory velkoústým vyjádřením na loňské tiskovce, že Čas byl ze série trochu jiným filmů o tomtéž poslední a sebereferenční momenty (zařadil okázalé odkazy na své vlastní filmy) měly být definitivním rozloučením, je jeho snímek Dech nejen dalším z této řady... ale navíc jednoznačně nejprázdnějším. ___ Primitivní vyprávění lze sice opět považovat za další krok ke kimovskému minimalizmu s prvky parametrického vyprávění, ale proč si lhát a snažit se zachraňovat (implikovaného) režiséra, který už několikátý film jen odškrtává během vymýšlení a vyprávění filmu ze seznamu položek „co nesmí chybět, aby to bylo kimovské dílo“. Jen namátkou: téměř nemluvný milostný konflikt mezi několika málo postavami, motiv vody, roztrhané fotografie, opakující se sekvence, ponížení ženy, brutální exces, voyeuristické sledování a tak dále... ___ O Kimovi se toho za ty roky napsalo hodně, já sám už toho napsal hodně a vlastně se u každého dalšího filmu vždycky snažím přesvědčit, že u dalšího se na to vybodnu. Letos jsem tomu rozhodnutí mnohem blíž než kdy dřív. Dech je totiž co do vyprávění naprosto vyprázdněným naplněním primitivního modelu, do kterého jsou násilně zařazovány prvky ze zmíněného seznamu. Jenže kde bylo dřív umění, zbyl jen midcult, který ve své snadné sledovatelnosti řve, jak je velké umění. ___ Partneři mají blíže nespecifikované manželské problémy a málomluvná žena se zamiluje do vězně odsouzeného na smrt, který se každou chvíli pokouší o sebevraždu. Začne za ním chodit do vězení, přehrávat mu krátké stylizované hudební etudy na téma jednotlivých ročních období (to už jsme u tebe taky viděli, Kime). S každou z nich se prohlubuje jejich milostný vztah, přičemž všechno sleduje prostřednictvím kamer šéf vězení. Vězeň má zároveň v cele milostný vztah s jedním ze spoluvězňů, který pravidelně likviduje fotky, co mu hrdinka dává. ___ Všechno je stylizované, pomalé, mlčenlivé a doprovázené jednoduchými hudebními motivy, utopené v rádoby poetické atmosféře v záplavě měkkého svícení a dlouhými plynulými záběry. Vše působí snově a nic není realisticky motivované – vězňové bydlí v jedné cele na zemi bez postelí a pokrývek (vzájemně se zahřívají), šéf sleduje záběry z kamer na kvalitní širokoúhlé LCD televizi, na dozorce nenarazíte a všichni se pohybují pomalu, aby to působilo umělecky... Je to strašně prázdné, repetitivní, umělé a hloupé. ___ Umění na objednávku, za rok bude další chod. Děkuji, Kime, ale už skutečně nechci... ()
NIe je to dobré. Hoci je to lepšie ako Time. Celé mi to príde ako keby Kim prišiel na námet a potom si povedal poďme to točiť. Lenže vždy keď sa ho štáb a herci spýtali.. čo budeme točiť teraz? Kim povedal... Hmmmm skús mu spievať a dáme do cely tapety... a bolo to. Je to fajn, lebo rozpráva viacej obrazom a nekazí do dialógmi, ale je to v zásade o dvoch deštruktívnych ľuďoch, čo ja moc nemusím. Miera poetiky je už naozaj vyprázdnená a na tých pár symbolov ( anjel, sneh atď.:) nemám vôbec náladu. Jediný kto tam stále hrá dobre a to bolo aj v prípade filmu Time je Jeong-woo Ha. ()
Naprosto vyprázdněný film - nemá atmosféru, emoce, zajímavý příběh, téma, nic. Spojení "točit se v kruhu" dostává nový rozměr. Napadá mě jediné přijatelné vysvětlení - Dech je dílo Kim Ki-Dukova dvojníka, protože režisér tak silných snímků jako Ostrov, Bad Guy nebo 3-iron zemřel... ()
Jako sorry, ale prostě to byla hrozná sračka. Nějaká ženská pořád leze do vězení za chlápkem, kterej má být popraven. Dycky mu zazpívá nějakou písničku z jednoho ročního období (což mi připomnělo Jaro, léto, podzim, zima... a jaro) a potom si vymyslí nějakou totální psycho kravinu, se kterou ho pak otravuje. Chudák vězeň na to musí koukat a asi nemá slov, protože celou dobu rači nic neříká. Sleduje je voyeur přes bezpečnostní kameru a má z toho varieté. Je to nuda. Velká nuda. A všichni se chovají hrozně trapně (manželka, vězni, manžel), a to tak moc trapně, že to nemůže vyznít ani umělecky. Nejtrapnější je to s tím nemluvením. Celou dobu jsem si říkal: kua, tak ať už ho popraví!!! ()
Breath je sice jeden ze slabsich KdK filmu, uz jen diky neprijemnemu vezenskemu prostredi a divnym teplym asiatum, ale ma v sobe cosi poeticky pomaleho se spetkou expresionistickeho bezeslovneho umu, ktery tomu dodava prave tu hodnotu, kterou Kim zamyslel a ktera z toho ve finale tvori obstojny, byt jen prumerny film. 5/10 ()
Reklama