Synecdoche, New York

Charlie Kaufman umí psát sice hodně zajímavé a specifické scénáře, ovšem i ty potřebují být ukočírovány tím správným režisérem. A tím Kaufman evidentně není. V jeho režii tak vzniknul až příliš nesourodý, nudný a docela i divný film, který mě ničím moc neoslovil. Snad jen výbornými hereckými výkony, ale ty byly při pohledu na obsazení celkem jasné. (02.08.2010)

Synekdocha je dalším těžko uchopitelným konstruktem Charlieho Kaufmana, který asi lze doporučit pouze náročnějším divákům. (I když ostatní nejspíš odradí už rébus v podobě názvu.) Vytváření divadelní hry na námět vlastního života včetně neustávajících aktualizací a přeobsazování herců vytváří čím dál složitější situace, ve kterých se psychologické drama mění v absurdní komedii. Herecké obsazení je výborné, škoda, že mnoho z těch skvělých herců má jen tak malé role. (26.08.2021)

Dialogy jsou hezky absurdní, mají šťávu a nezapřou svého autora, ale film jako celek mě spíše zklamal, hlavní hrdina mi byl dost ukradený, děj skáče bez varování o desítky let kupředu a nedrží tolik pohromadě jako Adaptace (které se podobá asi nejvíc). Potěšilo mě ale, že se část filmu odehrává v Schenectady (jen slovem, natáčeno bylo zřejmě v ateliéru), v tomto ošklivém městě jsem několik měsíců bydlel (03.03.2009)

Scénář: Charlie Kaufman .. Podivuhodně nemocné představení Caden Cotarda. Promyšlený depresivní svět, zaobírající jeho civilních mezilidských složitostí i přidané podivností, má Charlie Kaufman opět výborný - včetně skvěle obsazených postav - ale režijní realizace (jako u většiny jeho filmů) nakonec nestačí osobitému textu a nezvládl tohle překonat ani sám autor, když vedle režijně zkušenějších předchůdců nestačí taktéž a navíc ani tolik vizuálně nekouzlí. První polovina mě však ještě držela, díky nemálu nápadům a náladám, v rovině přijatelné - repetitivní tvůrčí krize, paralelní schizofrenie a nekončící hledání správného tvaru „o životě všeříkající divadelní hry“ už spíše nudí a nedodává téměř nic výživného. 50%. (15.03.2009)

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)