Synecdoche, New York

Premiéra Kaufmanna na režisérskej stoličke a hneď treba povedať, že to roztočil naplné pecky. Ak sa vám nechce naplno, ale vážne naplno rozmýšlať, nechajte to tak. Film vás musí na začiatku vtiahnuť, niečím zaujať, aby vás vcucol, inak ste úplne stratení a po hodine budete z jeho sledovania zničení. Bál som sa na základe recenzií, že ma minie, našťastie sa tak nestalo a spájať si na konci tento monumentálny myšlienkový a architektonický kolos ma patrične bavilo. Hviezdička nižšie za prílišnú zahľadenosť do seba a subjektívny dojem, že film mal 4 hodiny. Ale to sa dá chápať ako zámer, aby sa divák cítil ako hlavná postava, ktorá taktiež stratila pojem o čase. (20.05.2012)

Nechápu, co tohle mělo být. Asi jsem si měl napřed podrobněji prozkoumat o čem ten film vlastně je, než jsem se rozhodl na něj podívat, ale to je jediné pochybení, které jsem ochoten z pozice diváka přiznat. Nečekal jsem totiž nic náročného, ale tohle je z mého pohledu hodně náročný film, i když ze začátku to bylo všechno v pohodě a předpokládal jsem, že uvidím jakési existenciální drama jednoho muže o problémech v rodině, v práci, v soukromí. Místo toho jsem strávil dvě hodiny s jakýmsi hodně zvláštním experimentem, kdy všechny události jsem byl nucen sledovat dvakrát, kdy jsem měl problém s časovými skoky, jako když např. před chvilkou manželka hlavního hrdiny s dcerou odjela do Berlína a za pár minut, aniž bych byl jakýmkoliv titulkem upozorněn, se dovídám že je to už 11 let a že on má mezitím novou dceru. A to je hlavní kámen úrazu, tedy to, že si film přeskakuje jen tak v čase a že jsem nebyl schopný rozeznat během druhé poloviny filmu rozdíl mezi realitou (co prožívá hlavní hrdina v reálu) a mezi tím zvláštním divadelním představením, které hlavní hrdina nacvičoval. Na něco takového jsem asi opravdu nebyl připraven a z filmu tak zůstává jen velice zvláštní a rozpačitý pocit, že tímhle zvláštním způsobem chtěl dát autor scénáře vlastně najevo, že jeden lidský život v kontextu celého světa téměř nic neznamená a že je na každém z nás, jak ten život prožijeme. Já jsem si svůj život ukrátil díky tomuto z mého pohledu nudnému a zmatečnému filmu o dvě hodiny. Ale přece jen jsem ochotný dát aspoň ty dvě hvězdy za docela normální začátek filmu a za výslednou myšlenku, ke které však vedla hodně klikatá cesta. Takže je to za dvě hvězdy. (22.06.2010)

Kaufmanova fantazie prostě nezná mezí a opět mě dostal, ikdyž ne tolik jako u V kůži Johna Malkoviche nebo ve Věčném svitu. Ze začátku film vypadá jako normální příběh škaredého obtloustlého divadelního režiséra potýkajícího se s rodinnou krizí, ale s přípravou jeho nové megalomanské divadelní hry se celý film zvrtne. Musím říct, že mi bylo trošičku líto, že Kaufman tentokrát nezůstal normální a film napokračoval v realitě. Protože jsem si opravdu užíval vtipně napsané dialogy a skvělé herecké výkony Keenerové, Hoffmana a Mortonové. Pak ovšem prvně jmenovaná naprosto zmizí z plátna a sledujeme one man show zestárlého Hoffmana, který ovšem také nemá chybu. Vážně jsem ještě neviděl film, ve kterém by Hoffman nebyl výborný. Ještě bych se rád vrátil k onomu divadelnímu opusu hlavního "hrdiny", je to opravdu skvělý nápad zinscenovat divadelní hru, která je dokonale ze života, jen tam moc není vyřešený problém s diváky, ale jde přece o umělecký grant:) Kaufman se tu v postmoderním balením vysmívá všem pseudoumělcům a přitom jako by si nebyl jistý jestli mezi ně také nepatří a je z toho tak trochu v depresi. Každopádně je to zase inteligentní zábava, která vás donutí přemýšlet, když ne o existenciálních otázkách, tak přinejmenším o tom, co se na plátně sakra zrovna děje. (Febiofest 2009) (27.03.2009)

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)

První Kaufman který mě skutečně rozštípal. Tohle byla paráda, ten film měl prostě všechno, člověk se smál, pak se mu chtělo brečet a přitom jen čuměl se spadlou čelistí co všechno tam Kaufman dokázal nacpat za vychytávky. Škoda mírně uondaného konce. 9/10 a musím si zopáknout Věčný svit..., prvně mě moc nevzal,ale cejtím, že už jsem dozrál... (29.11.2009)