Neporaziteľný Barbar Conan

Možno som jediný, no Conan z Jasonom Momoamom sa mi páčil omnoho viac ako starý Conan z Arnoldom. Nebudem to do kosti porovnávať, ale audio-vizualizácia a obľúbenosť hercov bude u mňa vždy viac. Aj napriek takmer dvojhodinovej stopáži mi film prišiel nejaký krátky, ale vôbec sa tomu nedivím keďže som sa vôbec nenudil. (06.11.2011)

Vskutku zábavná a brutálne nakrútená jednohubka, ktorá pripomína viac epizódku z nejakého fantasy seriálu ako celovečerný film. To, že sa ujal režisérskeho postu práve sám Nispel je jasné už od úvodných minút, ako hororový režisér si dáva nesmierne záležať na brutálnych scénach, a dokonca aj tam kde nemajú nijaký význam (vyslýchanie mníchov, kde hlavný záporák doslova otrieska hlavu o betón jednému z nich, mladý Conan lačný po krvi ešte predtým ako mu zabili otca - dokonalý nezmysel, rovnako ako keď chlapec, ktorý ešte nikdy nebojoval zabije pol tucta po zuby ozbrojených lovcov). Práve tieto scény mi prídu úplne abstraktné a hoci ide o fantasy, mám pocit, že Nispel okrem akcie nezvládol doslova nič. Taktiež je hlúpe z hľadiska brutality porovnávať s inými historickými filmami (nechcem uraziť Scotta, Petersena alebo Mela Gibsona), kde režiséri chceli divákom ukázať surovosť doby a autenticitu. V tomto filme však akoby všetko to násilie Nispel doslova oslavoval, dejová lína sa prestriháva neustálou akciou, tá je vskutku výborná, či už choreografia a pod. ale na druhej strane to v kontexte pôsobí oveľa fádnejšie. Ostatné aspekty, výprava, efekty celkom slušné, Hybória sa mi páčila, Jason Momoa ako Conan slušný a hlavného záporáka v podobe Stephena Langa ani nemá význam komentovať. Z celkového hľadiska komerčný prepad chápem, toto nie je film pre každého a s pôvodným filmom toto nemá cenu ani zrovnávať. Rovnaký púser ako remake Clash of the Titans. (01.12.2011)

Jason Momoa kupodivu vůbec nevadí - jeho zlomyslný kukuč (občas vystřídaný tím naštvaným) je bez obtíží snesitelný. Podobně "nezávadný" je i Ron Perlman a Stephen Lang. Nový Conan jinak bohužel podléhá mnoha neřestem soudobých akčních výplachů: při akčních scénách všichni poletují vzduchem a hopsají jako splašení giboni, což jim nebrání v boji a zasazování přesných úderů. Ach jo. Komické je, nakolik byli tvůrci fascinováni rudou tekutinou, krev digitálně cáká při každé příležitosti a ze všeho nejvíce připomíná auta ze starých akčních filmů, která explodovala při sebemenším ťuknutí. Litry krve šplíchají, když tělo narazí na balvan, když hlava potká dlažbu, když meč lehce lízne protivníka. Kamera následný cákanec okázale snímá a snaží se nás přesvědčit, jak je film brutální... NENÍ. Nic na tom nezmění ani několik usekaných hlav a končetin. Conan z osmdesátých let byl surový až na půdu a ani k tomu nepotřeboval krev, pracoval s jednoduchými gesty a minimalismem v každém záběru. Přesto vše si nesl jakousi testosteronovou vznešenost a dokonce i inteligenci. Nový Conan se snaží být drsný a hrubý tím způsobem, že nakonec vypadá jako buran z horní dolní - celou dobu jsem čekal, kdy vytáhne z kapsy gambáče v plechu a masivně si po něm uříhne. Aspoň že stihl zprasit svojí buchtu. Dvorní skladatel Zacka Snydera nás ohromuje svojí nijakostí a po filmu si spolehlivě nevzpomínám na jediný motiv. Triky nejsou úplně tragické, ač diorámata občas připomínají produkci Hallmarku a Nispel se svou bezradnou režií zůstává věrný své pověsti patrně nejhoršího hollywoodského režiséra počátku třetího milénia. Znovu už ne. (29.01.2012)

Nechápem ako sa tento projekt vôbec mohol dostať do rúk takej nule ako je Nispel. Už od začiatku bolo jasné, že to bude obrovský prúser. Nikto nevidel jeho Pathfindera? Ten zbesilý strih, maximálne nezvládnutú akciu (bojovníci utekajú z ľava do prava potom z prava do ľava a je v tom obrovský chaos) a všadeprítomnú tuposť? Jednalo sa tu len o vidinu veľkých prachov, len nech sa to nejako natočí a meno sa vo svete predá. Žiadne srdce, žiadna láska k filmu a žiadne nadšenie. Nispel sa mierne v akcii zlepšil, dá sa na to pozerať, Momoa má charizmu barbara a po technickej stránke to tiež nie je také hrozné. To je tak asi všetko čo by som pochválil. Zaslúžený prepadák. (06.09.2011)

Když si člověk čte rozhovory se Zimmerem a s Batesem (autor hudby k tomuhle filmu), zjistí jednu celkem příznačnou věc - zatímco Zimmer neustále zmiňuje melodii a básní o tom, jak hodiny a hodiny vybrnkává do kláves, než přijde na něco kloudného, Bates se ubírá úplně jinudy a jednoduše ucpe divákovi uši neskutečně uřvaným a přeplácaným (často nelibozvučným) bordelem bez nějaký hloubky – má tam zkrátka spousty bohatý textury a málo, přemálo struktury (motivů a témat). Kde nabízel Poledouris melodii, tam má Bates spíš rytmus postavený na brutálních perkusích a agresivních smyčcích. Možná měl Bates navázat na svůj nechvalný skandál z 300 a opět trochu opisovat, koneckonců sám Poledouris tři stěžejní tracky z původního soudntracku - Anvil of Crom, Riders of Doom a Theology/Civilization - jednoduše oprásknul z Prokofjeva, Orffa a Holsta (přičemž Anvil of Crom si zase dál vypůjčil Goldsmith pro hlavní téma Total Recall). ____ Co se filmu týče, zamlouvala se mi hlavně sofistikovaná narážka na Tenkrát na Západě, kde Bronson nese svého staršího bratra na ramenou a jen marně oddaluje jeho smrt, (-spoiler-) čemuž zde odpovídá syn držící řetěz s víhní a oddalující smrt otce. Na konci se tatáž scéna dočká zopakování, Conan tentokrát na podobném řetězu drží Tamaru. Co je ovšem zajímavé, Khalar Zym na tuto paralelu mezi otcem a Tamarou zcela explicitně diváka upozorní. Spíše než Khalar Zym tak mluví scenáristé, kteří skrze hlavního padoucha upozorňují na určitou vynalézavost svého scénáře, neboť i to nejhorší filmové dílo je komplexním celkem, kde může kdejaká nuance divákovi snadno uniknout, takže scénáristům nezbývá než na to občas přímo upozornit. Někdy se takového upozornění nedostává divákům, ale i postavě: například Fonda pochopí celou situaci teprve tehdy, když mu Bronson vloží v závěru harmoniku do úst. ____ Ačkoliv je nový Conan zjevně cosi dlužen svému předchůdci, zajímavý rozpor mezi Conanem a náboženstvím zůstal zachován. Conan opět spoléhá zejména sám na sebe a sekta se svým náboženstvím tvoří vůči jeho individualismu jakýsi protipól. Platilo to hlavně v původním filmu, kde Arnold tvrdil, že se ke Cromovi moc nemodlí, protože stejně neposlouchá, ale ozývá se to i zde. Conanovým krédem je přesvědčení, že náboženství by mělo mít i nějaký hmatatelný přínos a že jinak koneckonců není tak nepostradatelné a nedotknutelné. Tímto podezřením vůči náboženství a neustálou tendencí snímat otrokům okovy připomíná Conan proletáře par excellence. Udivuje mě, že nikdo z velkých levicových dramatiků nebo romanopisců – Olbracht, Majerová, Trockij, Odets – si v tom nenašel své téma. ____ Nemá někdo z vás náhodou číslo na Rachel Nichols? (20.08.2011)