Pokánie

Film s maximálním množstvím kladů: ať už se jedná o bezchybné podání dusné letní atmosféry, ďábelskou představitelku 13-ti leté Briony (Saoirse Ronan), a nebo poměrně nečekanou pointu. Vedle Keiry Knightley září také James McAvoy (nemohla jsem uvěřit, že je to ten samý herec, který ještě před rokem hrál nedospělého zrzouna v "Posledním skotském králi"), jejich společné scény (kašna, knihovna, zatýkání) patří k těm nezapomenutelným. Právě forma vyprávění (střídání různých flashbacků či podání situace z různých kontextů) činí jinak celkem klasický příběh neobyčejným. Nechápu akademiky - z mnoha nominací proměnilo Pokání jedinou !? (09.03.2008)

Král podruhé a úplně jinak. Bylo by příliš snadné a alibistické srovnávat s upovídanou Pýchou a předsudkem. Atonement totiž jede po úplně jiných kolejích, s jediným shodným aspektem. Oba filmy jsou pro mě natolik osobní, že s každou další projekcí rostou. A tak přestože Wright režisér a vizuální perfekcionista stále občas překonává Wrighta vypravěče, výtky mizí právě proto, že audiovizuální stránka překonává ve velkolepých nebo naopak komorních scénách drtivou většinu toho, co jsem v životě viděl. Právě Pokání, jehož knižní předloha je jednou velkou intimní psychologickou studií, není žádným bonbonkem pro adaptaci. Mistr Joe je mezi současnými tvůrci v jednom ohledu naprosto jedinečný. Dokáže vést herce tak, že ve svých rolích naprosto splynou se svou postavou a z plátna tak křičí touha, láska, skryté emoce a bezmocnost. A já cítím, jak křičí právě ke mně a to TAK hlasitě - a já jim rozumím. V tuto chvíli se mi totiž zdá, že některá pokání budou činěna navěky. Štěstí je totiž někdy hrozně daleko. (14.03.2008)

Člověk podvědomě čeká dávku kýče a taky že jej dostane. Jenže pokud není cynik, musí jej celá ta obrazová i příběhová nádhera smést. Joe Wright se zbavil svého jediného nedostatku – zmatek v postavách, a předkládá uvědomělou a distingovanou podívanou, jež má tak obrovské srdce, až divákovi emoce chvílemi nestíhají a směs smíchu i smutku zanechává jeden z nejromantičtějších zážitků v novodobé kinematografii. A závěrem snad jenom podotýkám fakt, že z Keiřiny sladké tvářičky konečně vyrostla charakterní herečka a Joe Wright je aktuálním talentem č. 1 celé ostrovní tvorby – za ten fantastický steadycam na pláži by mu jistě smeknul i samotný Brian De Palma. (23.01.2008)

Strhující upřimnost (Titanic) v harmonii s dokonale sofistikovanou procítěností (Anglický pacient) se potkaly v nejlepším filmu roku 2007. Ze začátku usedlou a šikovně nastříhanou rozprávku vystřídá po půl hodině STRHUJÍCÍ a neuvěřitelně osobní příběh, jehož originalita a promakanost nemá v posledních deseti letech obdoby. Závěr doslova bere dech. Ve všech aspektech brilantní, dokonale vybroušené a v moderním filmu nevídané dílo. Nečekal jsem, že se ještě někdy podaří natočit něco takovéhleho. (06.08.2008)

Pokání je opravdu film k pokakání, zejména co se audiovizuálního zpracování týče - uhlazené záběry, jimiž zářivě prostupuje světlo, jakoby nás chtěly skrz obrazovku omámit... Nebo při nejmenším podbarvit dojem a emocionální působení, na kterém je celý film postaven. A to je jak jeho největším kladem, tak i záporem, neboť od filmu bych očekával víc, než jen obří sekvenci zamilovaných, snových a drastických záběrů, prokládaných touževnými pohledy a vzdycháním. Narativní linky nejsou zcela ucelené, Joe Wright nám jednoduše sděluje jen to, co potřebujeme vědět, aby se nás jeho Pokání co nejvíc dotklo. Jakoby samotné vyprávění bylo odsunuto až na druhou kolej, člověk pak leckdy může mit problém řádně se do příběhu vcítit a onu ústřední lásku a touhu hlavních postav na plno prožívat... Ale stále se jedná o tak extrémně působivou zálěžitost, že nemohu pod 8/10 (03.02.2008)