Sang sattawat
Réžia:
Apichatpong WeerasethakulScenár:
Apichatpong WeerasethakulKamera:
Sayombhu MukdeepromHrajú:
Nantarat Sawaddikul, Arkanae Cherkam, Jaruchai Iamaram, Sakda Kaewbuadee, Sin Kaewpakpin, Nu Nimsomboon, Jenjira Pongpas, Sophon Pukanok (viac)Obsahy(1)
Režisér Apichatpong Weerasethakul o svém filmu říká, že si v něm připomíná své rodiče, lékaře, ještě předtím, než se seznámili. Nejedná se však o romantickou love story, nýbrž o filmovou hru se vzpomínkami, emocemi a sny. Ve snově řazených scénách se objevují a mizí postavy, které slouží k postupnému provázání času a prostoru, ale přitom nezasahují do scén hlavních postav. Srdcem filmu je hra s pamětí a vyvolávání emocionálních portrétů režisérových rodičů, z nichž každému je věnovaná půlka filmu. Strohé obrazy zdůrazňující prostředí typické pro danou postavu vytvářejí hypnotickou atmosféru, která přispívá k nejednoznačnosti tohoto impresivního filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (10)
stretnutie s týmto filmom bolo pre mňa - stretnutím s iným svetom - ba nie! stretnutie s týmto svetom, ale s celkom iným pohľadom naň. bol to pre mňa veľmi významný filmový zážitok - nebol intelektuálny, nebol zábavný či relaxačný - bol mystický, transcendentálny - pretože tento film je plný mystiky, plný "svetla", je to neskutočne pôsobivá meditácia . . . o svete. ()
Weerasethakulov svet podivností mám rád. Jeho hrdinovia sú stále rovnaký. Miesta zaznamenané vo filme sú nám rovnako z jeho predchádzajúcich filmov známe. Veľká miera akejsi snovosti spôsobuje absenciu výraznejšieho príbehu a je to skôr mozaika rôznych scénok z ktorých každá nesie v sebe určitú impresiu. 2 rôzne pohľady totožných situácií z drobnými náznakmi zmeny narúšajú aj to málo čo nám film predostiera ako pevné body a posúva rovinu hlavne ku koncu len k vnímaniu prezentovaného.. kde je obraz podporený éterickou hudbou a výpovedná hodnota filmu je tým pádom naklonená k stovke rôznych interpretácií. Oproti jeho predchádzajúcim filmom trochu slabšie. Stále ale kvalitka. Posledný taneček pobavil. ()
"Nějaký zážitek ve smyslu zápletky, příběhu, to v mých filmech nepůsobí. Takže je lepší nechat film plout okolo vás [...] Můžete i spát." Pokud jsem měl z něčeho po projekci tohohle filmu radost, pak je to fakt, že jsem naplnil režisérovy instrukce. Celou dobu plynul film okolo mě a dvacet minut jsem i spal. Možná jsem nedostatečně vnímavý k thajské představě o filmové transcendenci (jak tak čtu místní komentáře), ale pro mě bylo Světlo století, na něž jsem se mimochodem moc těšil, jen nevalné ochotnické představení s nulovou rytmizací záběrů, které vynikalo především permanentně rozoostřenou kamerou. Ještě jednou budu citovat režiséra (a vezmu si to k srdci): "Lepší je od filmu nic neočekávat..." ()
Je veľa vecí, ktorým rozumiem, ešte viac je ale vecí, ktorým nerozumiem. Každým dňom sa rozrastá zoznam jedných aj druhých. Nebudem sa teda tváriť, že rozumiem tomuto filmu, ale skúsim sa riadiť pocitmi. Stratený čas to isto nebol, film (teda aspoň mne) poskytuje transcendentálne zážitky z pohľadu úplne inej kultúry. Posledných 15 minút bolo už úplne mimo, ale celkový dojem dobrý. Hlavná otázka vyvstáva v súvislosti s budhistickým mníchom, ktorý by na radu doktorov mal konzumovať menej kuracieho mäsa. Nemajú byť všetci budhisti predsa vegetariáni??? ()
Příspěvek do košaté litertury "doktoři a pacienti". Viděno sice z trochu jiného pohledu nebo dokonce více pohledů, ale to není postatné. A protože to není můj první Weerasethakulův film, jsou i momenty překvapení, které obvykle bystří mysl, mizivější. Z tohoto filmu mě nejvíce zaujaly dialogy, zvláště mezi thajskými muži a ženami, na evropské poměry nemyslitelnými. Ještě víc by mě možná ale zajímaly dilogy mezi thajskými muži a evropskými ženami, místem dění bych ponechal Thajsko. Možná by to šlo redukovat pouze na dialog Apichatponga Weerasethakula s Ursulou von der Leyenovou, mohlo by to být i v thajštině. I tak by bylo na co se dívat. ()
Galéria (13)
Fotka © Anna Sanders Films
Reklama