Listy z Iwo Jimy

Odkdy byli Japonci zfanatizovaní vojáci? Od dob, kdy do jejich vod připluli Amíci a zabíjeli i ty co se vzdali, takže si za to vlastně mohou sami. I když z velké části přispěla i politika země a její vysocí důstojníci. Přitom to byli lidé stejní jako každý jiný, plný soucitu, lásky ale i hrdosti a vzdoru. Tak nějak jsou zobrazováni v tomto filmu od režiséra, který nato kolik mu je let, točí jako o život a točí opravdu dobré filmy, i když tento se neobvykle vyjímá. Přiznám se, že jsem se ze začátku solidně nudil a ani bitvy nebyly nijak velkolepé. Přesto se to ve druhé polovině zvrtne, ale jiným směrem, než byste čekali a než válečné filmy obyčejně zaujmou, tedy hlavně po psychické stránce věci. Jen si představte, že jste na ostrově, který musíte bránit až do své smrti, se kterou počítáte stejně jako Santa Clause se svými soby. I tak Vám dvě a půl hodiny šedivě smutný příběh o věrných vojácích svému císaři na konci vyrazí dech, možná chvílemi naštve srdceryvnými scénami, ale fakt je, že toto je prostě dílo, které se ve válečných filmových dějinách ještě neobjevilo a tak je tu něco, co Vás na první pohled dokáže zaujmout a rozesmutnit zároveň. --- Jsi pořádný voják ! - Ne pane jsem obyčejný pekař (11.04.2007)

Clint Eastwood se pustil do projektu, ve kterém ukazuje válku očima japonských vojáků. Jsou zde tací, kteří tak jak to známe z učebnic, dokáží spáchat pro císaře sebevraždu. Jsou zde však i lidé. Lidé, kteří mají stejně jako každý jiný člověk světa strach. A lidé, kteří mají rádi svůj život. Za nejsilnější scénu považuji hromadnou sebevraždu. Eastwood je sice Pan Režisér, ale co musím vytknout je stopáž. Těžce, ba přímo krutě přepálená. (11.05.2009)

Tak timhle me Eastwood zrovna moc nepotesil. Sice jsem jeste nevidel Vlajky, ale vsechno naznacovalo, ze je tohle jednak lepsi a taky hlavne akcnejsi. Ono by to i fungovalo, kdyby Eastwood silene neprehnal delku. Prvni cca. pul hodina se mohla klidne vyhodit, japonci furt jen kecaj a stavi bunkry, trosku to jen pozvedne prijezd charismatickyho Kena Watanabe. Jenze pak strih a japonci se najednou vali v jeskynich a v podstate do konce filmu z nich moc nevylejzaj. Nakonec jsme se prece jen dockal a zacal utok, kterej byl natocenej fakt perfektne a navic skvele ozvucenej. Nejlepsi byly zabery na cely bitevni pole. Jenze po chvili se na to Eastwood vybod a dej se zacal motat okolo par vystrasenejch vojaku v jeskynich. Coz by zas tak moc nevadilo, kdyby se neco delo, jenze oni furt kecaj a vypadaj vsichni stejne, takze mi prislo, ze se vse deje jen na jednom miste. Navic se ani moc nepovedla hudba a i kdyz se film venuje vyhradne japoncum, coz je dobre, nepamatuju si valecnej americkej film, kterej by se nevenoval aspon trosku americanum, tak je stejne znat, ze film netocili japonci. Takze tu nechybi klasicky klise americkejch filmu. Kdyby Eastwood zredukoval dej na 90 minut a venoval se ciste bojovani, rozhodne to bylo daleko lepsi, takle je vysledek prevazne nuda. (15.03.2007)

Jako každý Eastwoodův film, také "Dopisy z Iwo Jimy" se vyznačují precizním řemeslem, pomalým tempem, koňskou dávkou emocí, kýblem témat k zamyšlení a plnou cisternou patosu. Pak už záleží jen na povaze a momentálním rozpoložení diváka, jak ten cílený útok na city přijme. Já jsem si bez větších námitek užila sledování vyhladovělých japončíků, co kopou do zblbnutí tunely, aby zabránili početně i technologicky zdatnějšímu nepříteli v ovládnutí strategicky významného pustého ostrova. Poslušní žluťáci, rozervaní mezi vštěpovanou loajalitou k Císaři a touhou přežít, vrátit se k rodinám, ryzí hrdinové i sebevražední fanatici, intriky a rozpory mezi nejvyššími důstojníky, nedostatek zásob, sračky ze špatné vody, námaha, hlad... a bombardování, trvající celé dny i noci. Na tomto pozadí se chvílemi promítají střípky ze životů některých vojáků - od nudnějších záblesků generála, přes silnější úryvky pekaře Saigó a fízla Šimizu. Prostě normální lidi semletí ve víru nelítostných událostí... no, vlastně ne tak úplně normální - pro většinu kultur je asi obvyklé za všech okolností bojovat až do posledního dechu, dokud zbývá alespoň nepatrná špetka naděje, a nepokládat předčasně hlavu na špalek, aby cti bylo učiněno zadost. Celkem by mě zajímalo, jak emerické publikum přežilo nutnost po většinu stopáže louskat titulky:-). 80% (27.02.2012)

Já jsem si tenhle snímek velmi užíval. Je to pro mě zase úplně jiný pohled na stokrát omleté téma druhé světové války, tentokráte z té "opačné" strany barikády, která se nehonosí hvězdami na vlajce ani neprůstřelnou demokracií. Japonci jsou líčeni jako hrdý národ, který by raději padl do posledního muže, než aby podstoupil své území a hlavně své životy úhlavnímu nepříteli. což se na celkovém obrazu filmu hodně odráží. Eastwood pojal bitvu u Iwo Jimy zčásti jako sondu do duše těchto odhodlaných vojáků, o čemž svědčí i bojové sekvence udržující si po celou dobu silně hmatatelnou dramatickou tvář. K hlavním hrdinům se postupně dostaneme tak blízko, jako bychom stáli přímo vedle nich a krčili se s nimi skryti před nepřátelskou palbou. Bylo mi opravdu líto těch vcelku milých lidí, kteří museli krok po kroku ustupovat před nelítostnou americkou expanzí a v rámci zachování své cti si raději dobrovolně sáhnout na život. Clint to natočil výborně, s citem a se všemi životními zkušenostmi, které za celý svůj život nasbíral. A mně nezbývá nic jiného než uznale smeknout. BRAVO, MISTŘE! (02.09.2012)