5 centimetrů za sekundu

Srdce mě bolí, že láska nebyla opětovaná. A těžko někomu nadržovat, obě dívky si získaly mé sympatie. Film mě vedl k zamyšlení, k zavzpomínání na časy. kdy jsem se ploužila po školních chodbách s cílem spatřit mého idola, kdy jsem spřádala šílené plány jak se "omylem" potkat...kdo zapomněl na ten pocit...ted si vzpomene (28.12.2011)

Dva měřiči rychlosti pádu sakurových lístků si dají jednu nevinnou dětskou pusu a pak celé dětství a mladou dospělost po sobě nyjí, vzdychají a smutní v melancholickém hávu. Taky hodně jezdí vlakem, koukají na vrtule větrných elektráren, případně řeší problémy se skútrem. Jo, a jsou od sebe vzdáleni nepřekonatelnou vzdáleností. Snímku se nedá upřít hezká animace a důraz na atmosféru, ale spíš na mě zapůsobilo výstižné zobrazení ročních období (sníh, vedro, nastupující podzim) než neustálé ubrekávání a těsknění bez jediné akce. Příběh se nekoná, jen se protahuje nostalgická nálada a je to nuda. Chlapec a dívka, kteří žijí v jiných částech Japonska, jsou smutní a čumí na padající sakury. Rozplizlou bezdějovost ještě dorazil příšerný závěrečný song. SHRNUTÍ: Asi to měla být osudová láska, ale to by je snad mohlo napadnout, že místo dojímáním se nad sakurou, by si jednoduše mohli zavolat. (12.09.2019)

Bohužel obrovské zklamání. Naštěstí ale jen po příběhové stránce, kterou moje šedá kůra mozková absolutně nepobrala. Variant, jak si lze celý film vyložit, je zřejmě více - ještě, že to jistí další shlédnutí. Po vizuální stránce nemám absolutně co vytknout, japonské animáky prostě opakovaně předvádějí, proč byl vynalezen blu-ray... (28.08.2011)

5 wallpapers per second. Takovou přezdívku filmu udělil nějaký internetový uživatel a s každou další vteřinou mě film utvrzoval o její pravdivosti. Taky mě utvrzoval o pravdivosti přísloví "quit while you're ahead" což v mém případě bylo již na konci první epizody, zhruba v polovině filmu. 1. epizoda: Skvost. Možná jsem poznamenán, že mám tímto způsobem svoje "odježděno" a "odepsáno" v rámci LDR, takže spíš než jako příběh jsem to vnímal jako ztvárnění pocitů v podobných situacích, což bylo zvládnuto na jedničku (určitě neuškodilo, že jsem to sledoval při jízdě vlakem). S koncem bych byl spokojen ať už by spolu skončili nebo ne. 2. epizoda: Taky povedené, ale už trochu slabší, opět jsem to vnímal jako ztvárnění pocitů, ovšem už to zdaleka nebylo tak univerzální, abych se mohl bez problému vcítit do života hrdinů. 3. epizoda a potažmo i zbytek filmu: Zbytečná nastavovaná kaše, i přes kterou film stěží překonává jednu hodinu. (05.10.2019)

A já se k Shinkaiovi přiblizuji ani ne 1 cm za rok, protože recenzi vskutku píši o pár kilometrů blíž k Japonsku než obyčejně. Legrácky stranou, jeho scénáristický styl plný fantazírování doposud nedokázal ve mně zažehnout jakýkoliv druh příjemnějšího pozdvižení a přitom úvodní příběh k tomu měl fajn náběh. Líbí se mi motivační vyprávění o překonávání hranic neznáma k dosažení vytouženého cíle a to ústřední dvojice s naivní ale zarputilou obětavostí činí. Člověka ze západní hemisféry může překvapit konečná netečnost, skromnost ve vyjadřování a projevování citů a emocí, ale přítomné milé souznění hřeje na srdci. I když chápu poselství dalších 2 příběhů, tak mám ve stínu předchozího dílu problém najít logiku chování nejen ústřední dvojice, ale celkově filosofického pojetí tématiky. I když se domnívám, že následující 2/3 anime je o poetickém smutnění nad mírnou osudovostí a citové vytrvalosti, nakonec v mé mysli se to nechtěně vyjímá jako kritika nemohoucnosti. Scénář tomu všemu nenápadně pomáhá přímým uhýbáním od vysvětlování podstatných faktů a nikdy neodpoví na úplně banální otázky typu: "Proč se opět nejelo vlakem? Proč se nevolalo a jen psalo?". I když si nemyslím, že jsem citově vyprahlý, asi jsem už přílíš zvyklý a uzemněný nekonečnou várkou japonského afektovaného a prožívaného nepřiznávání lásky, že další variace k tomuto nepochopitelnému činu a čekání na Godota mě nevytrhnou. Neměl jsem pocit, že je to láska století. Neměl jsem pocit, že jsem dostal pádné důvody k tomu, aby mi bylo líto nevykonané grandiozity anebo naopak uznale přikývl: "Jo, tak přesně takový je život!". Nejlepším prvkem, jako už ostatně vždy u Shinkaie, jsou krásné obrázky doprovázené buďto citlivě zvoleným hudebním doprovodem anebo decentním japonským popíkem. Pokud to úmorné vlečení v něčem ocením, tak je to právě vychutnávání si audiovizuálu, který je skvostný. Ale jen za něj 5* nikdy nedám. (18.01.2022)