Hodiny

Ještě teď jsem v šoku, jak skvělý to je film, takže dnes stručně - o některých filmech se říká, že to jsou "must see movies". Ale tohle je "must see twice movie". Přesně tak, jedno zhlédnutí, abyste vstřebali vše, co vám tento film chce říct, je málo. 100 %. P. S. A mrzí mě, že Julianne nezískala Oscara, když zde podala nejlepší výkon a že Meryl nebyla vůbec nominována. (21.06.2011)

Filmové Hodiny, stejně jako knižní předloha, nesmí být nazírány dnešní (2019) optikou - jde o svědectví pozdních 90. let, jde o film ze stejného těsta jako Americká krása. Dekonstrukce nukleární rodiny, pocit osobního nenaplnění, revolty, příznaky třetí vlny feminismu a legitimizace LGBT komunity jako něčeho, co se může konečně objevovat v mainstreamových dramatech jako pozitivní věc. Z dnešního pohledu je na Hodinách cosi polovičatého, snobského, midcultového - ale ve své době hrály důležitou roli a jako dokonalý akademický film dosvědčující společenskou náladu jsou... holt dokonalé. Byť k nim jde vznášet řadu výhrad. Zvlášť když ty tři roky, které dělí film od předlohy, vydají za století vzhledem k prudké změně paradigmatu, jakým si americká společnost prošla v roce 2001 - Filmové Hodiny přišly do jiného světa, než v jakém byla napsána kniha. Nakonec ale necítím potřebu je proto odepsat. (13.12.2009)

"Tam, kde už nie je žiadna istota, ostávajú len hodiny, ktoré stále plynú..." Videonávod ako správne robiť literárnu adaptáciu. Tri ženy, ktorých spája maska falošného šťastia, pod ktorou skrývajú utrpenie a zúfalstvo. Ťažký vnútorný súboj s maniermi 20. rokov, predstavou dokonalého života 50. rokov a modernou dobou, kde sa život meria úspechom. Psychologický rozkol a narážanie na dobové konvencie a predpísané spoločenské normy sú spracované obozretne a s citom pre mieru. Každá scéna má svoj význam i svoj vlastný odraz v ďalšom príbehu. Za casting je zodpovedný zvrchovaný génius a precízna McGarveyho práca obohatená analogickou a významovou montážou je za prítomnosti klasickej hudby virtuóza Glassa uchvacujúca. Dynamická dejová výstavba dokonale prezentuje odlišnosti od tej literárnej a klady filmovej štruktúry (rýchle striedanie období a dejových línií v najdramatickejších momentoch). Skutočne výnimočný film. Nerozumiem len jedinému - ako je možné, že túto knihu napísal a tento film režíroval muž? Každopádne, do predlohy aj románov Virginie Woolfovej sa rád ponorím. 90% (09.10.2014)

Hodiny jsou klasickým filmem, na který si nelze udělat jasný názor během jednoho sledování. Nejen proto, že jsou postmoderně rozloženy do tří časoprostorů, spojených jak motivicky, tak prostřednictvím postav. Z tohoto pohledu se jedná spíše o jednu z těch jednodušších skládanek, jejíž princip odhalíte velice snadno, neboť cílem Stephena Daldryho není matení diváka... V prvním časoprostoru prožívá svůj těžký boj s chorobou a nepochopením Virginia Woolfová (fenomenální výkon Nicole Kidman!). Z pocitů nepochopení, osamělosti a vykořeněnosti vyrůstá její román Paní Dallowayová. Tuto knihu v padesátých letech čte Laura Brown (křehká a uzavřená Julianne Moore), matka žující v iluzi spokojené rodiny, ale v nitru zápasící s podobnými pocity nepochopení, jako Virginia. A v roce 2001 jméno hrdinky románu napůl v žertu dostává Clarissa Vaughan (sugestivně zahraná Meryl Streepovou)... nemá asi cenu zdůrazňovat, že i ona zápasí se životní deziluzí, neštěstím a osudovým mužem, kterého miluje, ale který jí kdysi dávno odhodil... Všechny hrdinky spojuje Woolfové román, podobný citový stav a lesbické sklony. To vše je provázáno do složitého komplexu vztahů a emocí, které během jediného "filmového" dne projdou bolestnou katarzí. V jednom osudovém dni se tři roviny příběhu proplétají v poměrně soudržný filmový celek, kterému zpočátku chybí gradace a topí se ve velkých slovech (ta intelektuálská patetičnost se ho drží v únosné míře stále), ale v rozhodujících chvílích má vždy velký emocionální náboj a dar diváka zaujmout a donutit přemýšlet. Trochu na překážku je mi genderový filtr při vidění mužů jako a) submisivních a zžentštilých intelektuálů (Leonard Woolf) b) ztroskotaných a bezcílně bloudících umělců (Richard Brown) c) tupých a nevšímavých zviřátek v domácnosti (Richie Brown). Navzdory částečným antipatiím však přiznává Hodinám velkou vnitřní sílu a značnou stylistickou vyzrálost. Díky nim a též díky citlivé režii a výtečné hudbě Philipa Glasse jsou velkým diváckým zážitkem... (13.09.2004)

Bezesporu působivý film s výtečnou režií a vynikajícími hereckými výkony (Julianne Moore!), ale vcítit jsem se do postav nedokázal. Předkládané ženské pohledy na svět jsou podány až tak dokonale, že mi bylo znemožněno pochopit je. Moje myšlení zkrátka s tímhle filmem nesouzní. Trvalo to asi necelý dva roky a pak mu řekla: Hele, já jsem asi lesba. Fixa asi jo. (12.02.2011)