Mrs Dalloway

Příliš uměřené, příliš chladné, příliš uhlazené. Vztahové peripetie v minulosti i současnosti jsou nudné a já nemám žádné sympatie s paní Dallowayovou, která dala předost nevzrušivému zabezpečení před osudovou láskou, která ji nutila rvát se se životem. KOUSEK DĚJE Ona nelitovala smrti mladého muže, který cítil takovou vinu za válku a přitom mu nikdo nechtěl, nebo nedokázal, dát rozhřešení za otřesné činy, jichž se musel dopouštět, že se musel smrtí potrestat sám a já zase nelituji jí, ženy, která si žije ve zlaté kleci chráněná před všemi záludnostmi světa a jediné, co ji rozrušuje je, že by se ta její klícka mohla zhroutit pod náporem reality.___ Pouze příběh vykolejeného Septimuse, kterého válka dohonila až roky po jejím skončení, mě zaujal a dojmul. Já jeho smrti rozhodně lituji, chladná paní Dallowayová, která se staráte jen sama o sebe a své malicherné večírky! /15. 4. 14./ (15.04.2014)

Predlohu som nečítal, ale z toho, čo viem, je to román s jednoduchým dejom so zameraním na vnútorné prežívanie postáv, čo ho robí ešte ťažším na sfilmovanie ako klasický, na dej zameraný román. Práve na tomto fakte celý film padá, jednak kvôli jalovým hereckým výkonom, otravným voice-overom a flashbackom a jednak kvôli onomu deju, ktorý nie je prakticky o ničom - stará pani organizuje večierok a spomína si na staré zlaté časy zamlada, keď nič nerobila iba užívala dňa a jediné starosti boli ľúbostné... a to je všetko. Vsuvka s vojnovým otrasom jedného veterána je na filme najzaujímavejšia, ale zahraná je slabo a teatrálne, čo jej podráža nohy. Pokojná a oddychová hudba sa hodí do pokojných chvíľ filmu, do vážnych a bojových scénach na začiatku nie. Nudu zo sledovania partie zbohatlíkov žijúcich vo svojom svete a kašľúcich na všetkých okolo teda nič neprebije. Niektorým ženám, ktoré baví sledovať nič nerobiace paničky mysliace iba na svoj vlastný svet sa to možno páčiť bude, ale každý (podľa mňa), kto od filmu čaká nejakú atmosféru, vizuál, posolstvo, tvorcovské invencie alebo aspoň zaujímavý dej to rovno šupne do nekonečných hlbín priemerných filmov. (11.06.2014)

Tak jako jsme oslavili 16. června Bloomsday, mohli jsme krátce předtím oslavit 13. června "Mrs. Dalloway's day. Ten se ale oficiálně neslaví a Vrginia Woolf se s Jamesem Joysem stejně neměli moc rádi (alespoň ona jeho). Když jsem kdysi (1992?) strávil noc v jednom massachusettském knihkupectví (na město si už také nepamatuji), nesl jsem si domů jak Finnegans Wake, tak Jacob's Room; možná jako symbol jejich smíření. Ale ke knize a filmu. Film vznikl na základě knihy, jinak by nevzniknul. Ale porovnávat film s knihou se prostě nesluší. Způsob, kterým VW píše je nebezpečný a svým způsobem zvrácený až (sebe)vražedný. Nikdo však neměl takový ponor literárního talentu jako ona - a zřejmě ani nebude. Film se naopak vznáší na povrchu. Pomíjivé obrázky a postavy starého Londýna okouzlují, uklidňují, jejich dimenzí je nostalgie. Vanessa Redgrave ani Natascha McElhone nejsou paní Dallowayová (já bych dal možná větší prostor současnosti před vzpomínkami), jen jedny z mnoha paní Dallowayových, které zalidňují náš svět. (29.07.2022)

Zatuchlá, konzervativní, nemastná, neslaná adaptace dokonalé knihy, která sráží myšlenky ode zdi ke zdi a bojí se volně vydechnout. Nechutně optimistická hudba doprovází i válečné výbuchy, Clarissa se z té vytáhlé energické ženy proměnila ve vetchou sentimentální stařenu, co by snad květiny ani neunesla, vášnivý Peter je zase jenom neurotická troska, co si ani s nožem neumí hrát přirozeně, nechutně přehrávající Septimus zobrazuje hrůzy chvěním svalů v obličeji, ale co jeho oči, ty měly být prázdné jako rakve, co čekají na kamarády, vzpomínky na krásu mládí vypadají stejně jako nudná současnost a i ty Reziiny klobouky se mi nelíbí - zkrátka, tyhle květiny bych si já sama nekoupila. (02.02.2009)

Dlouho jsem si netoužila přečíst knihu, jako je právě tahle o paní Dallowayové, protože si uvědomuji, že se všechny myšlenky a nuance tohoto příběhu nemohly vejít do tak krátké stopáže a tak si udělat ucelenější pohled této dívky, později ženy padesátnice, která milovala večírky, květiny a vzpomínky.........A tak zde ocituji jen malý kousek z Wiki : Autorka sama o knize řekla: „Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených. Myslím, že je to můj nejlepší román.“............ „Stejně jako paní Dallowayová i Virginia Woolfová chodila okouzleně po Londýně, byla stejně intuitivní, stejně citlivá a vnímavá, dokonce i fyzicky se sobě podobají. Trpí jako ona depresemi a stísněností, také miluje krásu a květiny. Stejně jako ona byla i Virginia Woolfová oblíbenou hostitelkou, také ona pocházela z vyšší střední třídy. Pronikavý intelekt Virginie paní Dallowayová nemá, ale touto vlastností je obdařen Peter Walsh. A Septimus Smith, který je v knize druhým já Clarissy, je zároveň druhým ,šíleným já’ Virginie.“ Martin Hilský (31.01.2016)