Vyhostenie

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Od režiséra Andreje Zvjaginceva se mi více líbil snímek Návrat, ale tohle je taky pěkný film. Velmi melancholický (ti, kteří milují filmové deprese mohou být v sedmém nebi), sice pro minimum děje obtížně sledovatelný, všechno Vám ale vynahradí nádherné záběry, kterými se Zvjagincev inspiroval u svého soujmenovce a vzoru A. Tarkovského. 80% (05.09.2012)

Andrej Zvjagincev je nový Andrej Tarkovskij a s každým filmem přináší poselství a to nikoliv pouze obrazem, ale i obsahem (naplněním). Film, který bych chtěl aby trval pouze pár desítek minut. Film, který bych chtěl aby nikdy neskončil. Obraz o nenaplnění vlastní identity. Film o vyprázdnění sebe samého, bez touhy k "milovanému" protějšku s kterým nechce zplodit dítě. Rodinná krize zobrazená do hloubky a detailu, která nemá obdoby. Životním obsahem povznášející až zdrcující, který se stane za desítky let testamentem s kterým mohli odejít pouze umělci filmového pásu, nebo filmového jazyku. Vyhoštění překonává veškerou Zvjagincevu optiku, která ve mě stále rezonuje. Plynutím času a prostoru zde tvoří vizuální absolutno. Půdorys života, komornost vztahu k nesnesitelnosti. Portrétu bez vzájemné oddanosti a nenávisti. (05.09.2018)

Niektoré zábery určite potešia nadšencov industriálnej archeológie. Bezútešné Rusko (hoci vizuál samozrejme má navodiť bezčasovosť a bezpriestorovosť), bezútešný život, osobná tragédia jednoduchého mužika fixovaného na svoju ženu. Rodičia sú luky, deti sú šípy. Neviem viac. A pritom Saroyana som vždy čítala rada. (08.11.2016)

Film jsem poprvé zhlédl v r. 2007 na MFF v Karlových Varech a hluboce mě zasáhl. Dodnes mi v paměti uvízly dlouhé záběry auta projíždějícího kolem temných instrustriálních prostor za doprovodu znepokojivého hudebního doprovodu - nádherná kamera, lokace a hudba jsou hlavní poznávací znaky tohoto neobyčejně působivého snímku. Když jsem si film znovu pustil po letech, nyní mnohem lépe obeznámen s dalšími Zvjagincevovými filmy, oslovil mě srovnatelnou měrou jako tehdy ve velkém sále Thermalu. Již úvodní dlouhá scéna sledující jízdu auta po polní cestě předznamenává, že jde o filmařsky suverénní a ambiciózní počin, který své karty vykládá pozvolna na prostoru rozmáchlé stopáže 2,5 hodiny. Komorní příběh sleduje osudy několika postav (výborný Konstantin Lavroněnko v hlavní roli Alexandra), z nichž nikdo není zcela bez viny a film mnoho motivů pouze naznačuje, aniž by dával jednoznačné vysvětlení. Saroyanův text "Směšná záležitost" z r. 1953, jímž je tento film inspirován, podle všeho zatím nebyl přeložen do češtiny (nebo se mi ho alespoň nepodařilo dohledat), což je škoda, protože bych si ho nyní s chutí přečetl. Zvjagincev je rozhodně nejzajímavější současný ruský filmař, kterého znám - každý jeho film představuje výjimečný divácký zážitek, ze kterého se vzpamatovávám celou věčnost. (31.03.2015)