Vyhostenie

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Izgnanie je možno slabší ako Vozvraščenie, zato obsahuje jeden z najzaujímavejšie vložených flashbackov, ktorého začiatok a koniec nechá diváka (začiatok kľudne aj niekoľko minút) v úžasnom zmätku. Toho Tarkovského tam zas tak veľa nieje, hlavne dĺžka záberov je v porovnaní s filmami tohto ruského génia celkom svižná. Áno, je tam dážď, ošarpaná stará budova, človek a príroda, ale s výnimkou toho "vodového" záberu (ktorý považujem za asi najúchvatnejší z celého filmu, najmä keď si na kanci uvedomíme, že sme "čosi" podliezli) som si nič nevšimol. Žiadny skutočne dlhý záber. Problémom je trochu prestrelená stopáž, minimálne takých 20 minút by som tomu ubral. Filmy Andreja Zvjagintseva sú však predovšetkým živnou pôdou na rozmýšľanie po ich skončení, hľadanie skrytých významov, porovnávanie s inými interpretáciami podobne postihnutých jedincov na imdb a podobne. Návrat ma takto bavil cca mesiac, pričom po druhom pozretí túžba odhaliť pravdu neutíchla, skôr naopak. A keď si uvedomím, že nejaký duchovný rozmer som si absolútne nevšimol a Verinu reč pred koncom nepochopil, je mi jasné, že v prípade Vyhostenia som len niekde na začiatku. (28.02.2008)

Na blíže neurčeném místě, v blíže neurčeném čase, uprostřed polí tam roste ořechový sad, vedle stojí krásně venkovsky zařízený starý dům.....a v tom domě tráví prázdniny rodina s dětmi. Rodiče Alex a Vera mají velký problém. Problém v komunikaci.........Drama nemocné rodiny je velmi poutavě natočeno. Dlouhé statické záběry na okolní krajinu jsou chvílemi až tak krásné, že jsou téměř na hranici kýče a skvěle kontrastují s citovým chladem rozprostírajícím se všude kolem. Trošku mi vadí konečné polopatické rozluštění. Jakoby se Zvyagintsev bál ,že by mohl zůstat nepochopen a přitom dle mého názoru právě v neuchopitelnosti díla by byla největší sila. Takto je nám tak vnucen jednoznačný pohled a Vyhoštění tím tak trochu padá do koše moralitek. Přesto dávám vysoké hodnocení, na projekci v MFF KV nás bylo 5 přátel a žádný z filmů, které jsme tam společně viděli u nás nevyvolal takovou diskuzi. Zajímavé, každý jsme si našli úplně něco jiného. A K.Lavronenko je nezapomentulný! (22.04.2008)

Dokonalé filmové remeslo a zároveň silné koncepčné ohliadnutie sa za znamenitou tvorbou velikána Andreja Tarkovského, ktorého diela sú hodné prepáliť ti mozog kompletne na sračky. Po drsnom debute Návrat a pred úplným upísaním sa tvorbe výnimočných sociálnych drám a kritík mapujúcich život v kontemporárnom Rusku sa vo Zvjagincevovej filmografii objavil atypický kúsok – súčasný Tarkovskij vol. 2 so všetkými obsahovými & vizuálnymi atribútmi prítomnými alias trojhodinová odysea o "vyhnanstve" a rozklade rodiny/manželstva s absolútne strhujúcim Lavroněnkom v hl. role, s pomaly formujúcim sa rež. štýlom slow cinema so zameraním sa na dlhé zábery, minimalistickými tónmi Dergačeva, no najmä tým pre oči podstatným – kameramanský maestro Kričman na trón... ♪♫ (x) (17.5.2019) (25.11.2022) (25.11.2022)

Niektoré zábery určite potešia nadšencov industriálnej archeológie. Bezútešné Rusko (hoci vizuál samozrejme má navodiť bezčasovosť a bezpriestorovosť), bezútešný život, osobná tragédia jednoduchého mužika fixovaného na svoju ženu. Rodičia sú luky, deti sú šípy. Neviem viac. A pritom Saroyana som vždy čítala rada. (08.11.2016)