Recenzie (9)
S Žižkem je opravdu legrace. Ani tento dokument mi nedal jednoznačnou odpověď na to, zda je SŽ intelektuální šarlatán, záměrný provokatér či skutečně hlubokomyslný filozof, jehož mix Hegela, Lacana a Marxe představuje originální inspirativní výzvu pro radikální levici. – Nejvíce jsem se pobavil, když Žižek ve svém bytě komentuje televizní pořad, v němž o psychoanalýze hovoří tajnosnubně samotný Lacan, těmito slovy: Jsem osvícený a racionálně uvažující člověk a na rozdíl od Lacana preferuji jasné a srozumitelné vyjadřování. ()
Přístupný základ pro ty, co jsou Slavojem netknuti (dvouminutová hitparáda toho novějšího zde), spojený se střídmým náhledem do jeho soukromí (ideologická analýza lego postaviček je roztomilá). Především v závěru se tu ale vyjevuje, proč je onen spor mezi kulturálními studiemi a neoformalismem na poli filmové teorie vlastně v samém jádru pomýlený. Problém totiž je, že kognitivisté vyčítají ideologickým přístupům (marxismu, psychoanalýze...) dogmatičnost, která je ovšem - alespoň v Žižkově podání - jejich nevyhnutelnou součástí, ke které je třeba se hrdě hlásit. Jinými slovy jde o otevřeně deklarovanou oddanost svému ideologickému přesvědčení a ochotu přijmout jej úplně, navzdory zjevným nedostatkům. Souvisí to mimo jiné i s tím, co Žižek říká o lásce (lidi mají problém říct upřímně "miluju tě", protože jim to přijde až příliš děsivé). Neoformalismus se naopak nálepce dogmatu snaží úzkostlivě vyhýbat, když kromě jiného (bottom-up přístup místo top-down) předem deklaruje, že jde o systém nedokonalý, respektive přístupný neustálým korekcím. (Vtipné samozřejmě je, že největší současná postava neoformalismu David Bordwell hájí své závěry často právě jako něco svatého a nezpochybnitelného a jen zřídka a neochotně uznává, že se kdy mýlil.) Z pohledu Žižkovy lacanovsko-marxistické kritiky tak neoformalismus (potažmo v dokumentu zmiňovaný derridovský dekonstruktivismus) přesně odpovídá současnému "post-ideologickému" paradigmatu, v němž se naopak ideologie skrývá za excesivní sebeuvědomělostí a cynicko-ironickým odstupem, jež akorát maskují tiché uplatňování všeobecně platných "pravd" a konstant. Ochota k neustálé sebekorekci, zabudovaná už jako neoddělitelná vlastnost teoretického přístupu, paradoxně umožňuje prosazovat platnost toho přístupu s o to větší vehemencí. Je to jako s tím tradičním autoritativním otcem a tím postmoderně permisivním - první dává jasně formulované příkazy, které se za nic jiného neskrývají a lze se vůči nim autenticky vymezit, zatímco druhý přikazuje implicitně, ale tváří se jako že jde o vlastní zodpovědnost každého, kterou si navíc musíme užívat. Ve skutečnosti kulturální teorie a formalismus můžou dobře existovat vedle sebe, jelikož usilují o úplně odlišné věci, které si vzájemně ve svých závěrech nijak nepřekáží. ()
Levičáci v tom mají jasno: Slavoj Žižek je nejobjevnější a nejvýznamnější myslitel současnosti. Akademická pop-star. Na sklonku roku 2009 ho pasoval známý americký plátek New Republic za nejnebezpečnějšího politického filozofa na Západě, bývá charakterizován coby impozantně brilantní představitel psychoanalýzy, a ve skutečnosti kulturní teorie vůbec, jaký se v Evropě vynořil za několik desetiletí, a i u nás pomalu zdomácněl díky obětavé práci Michaela Hausera. S většinou se dá souhlasit, nicméně bych se nerozpakoval jít ještě dál a dít následující: Bude-li někomu patřit 21. století, pak Žižkovi. ()
Slavoj Zizek je fenoménom svojej doby. Médiami stavaný do pozície šaša, akademickou obcou odmietaný za svoje širokospektrálne a často až na hrane obhájitelnosti a provokatívnosti sa pohybujúce názory spájajúce Lacomskú psychoanalýzu, učenie Marxa spolu s rôznymi kultúrnymi špecifikami súčasnej spoločnosti ako aj (pre potešenie filmových nadšencov) filmu- podľa jeho slov vypovedajúcemu viac o realite ako ona sama o sebe. Tí, ktorí už s touto, jedným mojim kamarátom nazvanou, "pozitívnou celebritou" stretli, vedia že nás nebude unavovať neprerušeným prúdom filozofovania, ale vyšperkuje ho svojim osobitým humorom, mimikou, gestikuláciou a prístupom k svetu vôkol seba. To ale vôbec nepodkopáva hodnotu samotných myšlienok, práve naopak, robí ch prístupnými pre širokú verejnosť. V tomto dokumente nahliadame trochu do jeho súkromia ako i profesionálneho života hosťujúceho pedagóga, ba dokonca nádejného prezidentského kandidáta v rodnom Slovinsku. ()
Myslím, že Komunismus je jako model společnosti dostatečně zdiskreditován, dalším pokusům se, prosím, vyhněme. Což takhle konečně vyzkoušet kapitalismus!:) A tím nemám namysli ten paskvil státem pokřiveného trhu, ve kterém žijeme dnes a který z podstaty věci, protože není zcela SVOBODNÝ, správně fungovat nemůže. Jeden příklad za všechny: sanace bank - too big to fail - to je, vážení, vítězství socialismu, nepleťte si pojmy. Ve svobodné společnosti by takto zrůdně banky nemohly narůst, natož, aby je někdo zachraňoval z peněz nezainteresovaných lidí. Achjo. K další četbě doporučuji: www.mises.cz a cokoliv od tria August von Hayek - Murray Rothbard - Ludwig von Mises. Tu ne cede malis! ()
Galéria (17)
Fotka © Zeitgeist Films
Reklama