Deň víťazstva

Alžír kolonizovaný Francouzi, stejně jako třeba Maroko, pomohlo Francii významě v dobách tvrdých bojů druhé světové války. Kdyby tomu bylo jinak, bylo by v současné Francii o mnoho rozvětvených rodin méně. Ti co jsou dnes považováni za špínu a nechtěné migranty, jsou ve většině případů právě potomci těch, kteří jim dnes umožňují pohodlně žít u svých honosných vil a bazénů. A o tom tento film je. O těch kteří ve jménu Francie, hrdině bojovali za její svobodu. Svobodu zaplacenou desetitisíci dnešních "přivandrovalců" kteří padali na bitevních polích, zatímco Francouzské velení vše pozorovalo z bezpečné vzdálenosti. Dnes už jsou tyto země suverení, ale ještě dnes, by si každý tamní občan, zasloužil respekt a úctu každého Francouze. Bohužel to tak není a podobná praxe pokračuje i nadále v podobě cizineckých legií. V první línii totiž za Francii stojí malokdy právě Francouz. (27.12.2015)

už samotný záchvěv nejistoty způsobený podezřením, že se jedná o film vyrobený na společenskou zakázku, mající za účel pomoci s kompenzací určitého společenského/národního tabu, může pohřbít celý divácký zážitek. ale i onu hypotézu lze s trochou snahy podrobit zkoumání a zamyslet se, třeba s pomocí srovnání. snímek z francouzsko-africké koprodukce se možná nevyznačuje prostou cílevědomou režií, oskarovými hereckými výkony a slzopudným, epickým hudebním doprovodem jako kdejaký americký válečný film, spolu s tím se ovšem vyvaroval rovněž násilím vnucovanému citovému apelu, samoúčelnému vršení jedné akční scény na druhou, uměle namíchanému sentimentu a co je v žánru válečných filmů velkou vzácností - ideologické konformity. režisér Indigènes raději zariskuje, že znudí své diváky přemýšlivým dialogem na zajímavé etické téma, že je znejistí a podnítí uvažovat nad různými hledisky, než aby se je na druhé straně pokoušel otupit nekonečným přívalem střílení a explozí. přitom mu nemohu s čistým svědomím upřít um při režírování akčních scén, který předvedl zejména v působivém závěru. buď je Indigènes "nesrovnatelně" lepším filmem, než všechny ty pérl hárbry a zelené barety vojína Ryana, nebo se musím přiznat, že tentokrát jsem se i já nechal zmanipulovat a následně uchlácholit případnou politickou korektností. ale pravděpodobnější je možnost, že to je zkrátka dobrý, ač poněkud plochý a v některých okamžicích přeci jen tezovitý film. (07.06.2012)

Na tomhle filmu mě nezaujalo vůbec nic. Od začátku až do konce o ničem. Přiznávám, že jsem po první zhruba půlhodině od toho utekl a dál film běžel jen jako zvuková kulisa v pokoji. A to ta první půlhodina byla asi z celého filmu nejlepší :-( Slabý děj, jediné zajímavé: pohled za WWII zase z jiné strany. Ale zpracování bídné.. (28.12.2007)

Nedokážu tomuto filmu dát plný počet na to je příliš podobný Bratrstvu neohrožených a filmu Zachraňte vojína Ryana. Možná tak ze začátku, když jsem si všim, že něco takového bude, byl jsem potěšen, ale když jsem viděl trailer, nadšení okamžitě ze mě spadlo. Když se podíváte sami pochopíte. No a samotný film po příběhové stránce je vojín Ryan okopírovaný i s jeho proužky na uniformě. Ale co na tom, že je to takovéhle jaké je, i tak se na to dá koukat. Sympatické je, že se do koprodukce chytly země, ve kterých se příběh odehrává a na druhou stranu originálně pojatá myšlenka, odvyprávět příběh Muslimů za druhé světové války má své patřičné kouzlo. Ale i tak si nemůžu být jistý tím, co z toho nakonec mělo vzniknout. Možná jsem cítil zklamání, páč nebýt závěrečné válečné scény byl bych se nerozhodl ani pro tuto známku. Celý průběh příliš akce nepobral a když jo tak jen krátkově a zmateně. Takhle se divák má alespoň těšit na konec s faktem, že se podívá na film, který možná už někde viděl, akorát s jinými, přesto příjemnými herci, jinou krajinou a překvapivě se solidně odvedeným zpracováním. (11.11.2007)

Jednotky svobodné Francie byly celkem z logických důvodů z podstatné části tvořeny domorodými muži z francouzských kolonií, kam nesahal vliv vichistické vlády. Tahle zásadní pravda se ve francouzském historickém povědomí ani v umělecké sféře téměř neobjevovala, zvlášť po hořké zkušenosti alžírské války. Přitom Francie měla dluh nejen vůči válečným veteránům z 2. světové války, ale určitě ještě daleko větší vůči loyalistům arabského původu zvaným harki, kteří Francii podporovali v době alžírského konfliktu a po porážce Francie jim hrozilo to nejhorší. I ti, kteří ve Francii azyl dostali, byli občany 2. kategorie. Za 2. světové války určitě neuplatňovala francouzská administrativa na své vojáky stejný metr. Ještě horší poměry panovaly v americké armádě, kde byla tvrdá rasová segregace, která se neuplatňovala snad jen v americkém námořnictvu. Takže se není co divit, že když s odstupem mnoha desítek let vznikl film s podobnou tématikou, stala se z toho společenská událost, kterou hojně komentovala nejčtenější média, a na premiéře filmu defilovali poslanci a předáci politických stran. Holt Francie má dneska úplně jinou dynamiku porodnosti než kdysi a národnostní složení se rapidně mění ve prospěch arabského prvku. Ze stejných společenských důvodů byl ten film záhy nominován i na Oscara, protože vzhledem ke kvalitě snímku za tím nic jiného být nemohlo. Scénář je hodně průměrný, stejně jako režie a vznikl film, který spíš tak nějak tezovitě řeší otázku rasismu, než aby diváka opravdu bavil. Akce je pomálu a člověk se chvílemi neubrání nudě. Snad to nejzajímavější je přítomnost Jamela Debbouze, populárního herce a konferenciéra, který v dětství utrpěl vážný úraz, při kterém přišel o ruku. Všimněte si, že v dost výrazné úloze ji jako voják nikdy nevyndává z kapsy a bojuje pouze s pistolí. V žádném jiném filmu to není tak vidět, tady vzhledem k povaze žánru to bije dost do očí. Celkový dojem: 45 % (10.06.2012)