Most do Krajiny Terabithia

Oč méně efektů a fantaskní výpravy, o to více duše a kouzla. Úvod možná působí dojmem rozněcovače fantazire pro vyhaslé emaře a emařky, nicméně výborný soundtrack a moc dobří dětští herci tomu dodávají radostné kouzlo svobodného fantazírování. Zvláštní směsice dětských omalovánek, Petera Pana a love story pro dospívající dostane nový rozměr po twistu, který pro mě překvapivě odkryl, jak moc jsem se dokázal do roztomilosti filmu vcítit. Velmi příjemné a nenásilně získané emoce, Gabor Csupo dokáže takřka do puntíku to, co Mark Forster se svou Zemí nezemí... podobně jako on sice nepřekypuje výraznou vizualitou, ale práce s postavami je výtečná a co bych to nepřiznal, i slzu jsem uronil. Film pro každého, kdo se rád vrací do dětství a občas bytuje ve snech. (13.05.2008)

Pro snímky, které oslavují lidskou fantazii, tedy schopnost, o kterou nechci nikdy přijít, mám ohromnou slabost. A Most do země Terabithia je na představivost přímo óda. Pravdivě ukazuje, jak mocná může být, a proč by člověk nikdy neměl přestat snít, a předvádí to na sympatickém, vtipném i dojemném příběhu. Plný počet hvězd však filmu nedávám ze dvou důvodů: Tím prvním jsou digitální efekty, sice povedené (Weta je Weta), ale zcela zbytečné. Nejen, že jejich použití není moc logické (Dva lidé si tytéž neexistující věci představují úplně stejně?), ale diváka "okrádají" právě o fantazii, kterou kvůli všem těm naservírovaným digi-potvorám nemusí zapojovat. Druhým důvodem je závěr, vážně krásné vyvrcholení příběhu, v němž mi ovšem chyběla důležitá věc - aby se ti dva ještě jednou setkali nebo alespoň z dálky zahlédli. V Terabithii by to přece šlo. (09.04.2012)

Abyste z mého hodnocení nepodlehli dojmu, že je to nějaký superfilm – ne, není, pouze se zde sešlo ohromné množství věcí, které mám rád: souboj student vs. škola, únik do světa fantazie, vyrovnávání se s životní realitou, vzletné scény podbarvené povznášející hudbou, pěkná a talentovaná mladá slečna, kterou bych chtěl mít za kamarádku atd. Režisér vše drží pohromadě v určité přijatelné míře a ač sám Maďar, dal vzniknout ukázkovému americkému bijáku. Plno velkých emocí nejlépe vynikne na velkém plátně, stejně jako mnoho neduhů: fantasy prvky nejsou implementovány příliš zdařile a když už, tak by jich nemuselo být tolik. Občas jsem měl nutkání začít si notovat „príliš veľa sentimentu“, hlavní hrdina v emotivnějších scénách dost přehrává, ale proč bych podobné malichernosti vyčítal snímku, který mě po prvních třiceti minutách chytl za srdce a až do spektakulárního finále nepustil. Navíc částečně ovlivnil můj život. Ne, že bych bezprostředně po zhlédnutí vyběhnul do přilehlého lesíku, házejíc za hlasitého výskotu po nic neušících veverkách šišky coby granáty. Ale při pohledu na strom už prostě nevidím jenom strom. Zkuste taky překročit svůj most, třeba se vám na druhé straně zalíbí. Jestli se vám zalíbí také nepohádkový a nedětsky realistický příběh o překračování podobných mostů a rizik s tím souvisejících, nemohu posoudit. Ačkoliv se mi Most do země Terabithia líbil převelice, uvědomuji si, že důvody mého nadšení pramení předně z mé povahy, o které toho díky podobným filmům začínám vědět více, než bych sám kdy dokázal zjistit. 90% Zajímavé komentáře: Nathalie, Martinius, obscurus (01.07.2007)

Jsem celkem frustrovaná z toho, že když mluví o mracích, tak neukážou mraky, ale jenom tváře, co se na ně dívají. Ale pokud je to film o očích, které se poprvé učí DÍVAT se na svět, tak je to asi pochopitelné. A vůbec, během celého sledování jsem si připadala velmi v konfliktu sama se sebou. Vždycky jsem připravena rozdat nějakou lásku, když se jedná o seriózní film s dětmi v hlavních rolích, ale... Možná to "ale" ani nebudu umět pořádně popsat. Hlavní problém asi vidím v tom, že je to všechno příliš očividně "fingované/zinscenované/narafičené". Chování Roberta Patrika ke svému synovi v průběhu celého filmu je chladné a bolavé, ale protože film je vyprávěný očima syna a otcova perspektiva chybí, tak je jeho závěrečný charakterový twist (jakkoliv mým srdcem vítaný) neuvěřitelný a hlavně nepřipravený. Učitelka Zooey Deschanel má zase příliš málo prostoru na to, aby se mohla nějak ústrojně začlenit do života dětí. Její hudební vložky jsou nesystematicky naflákané do stopáže bez nějakého účelu a pro emocionální příběh našeho chlapečka působí asi jako puštěná televize na pozadí. Oproti tomu učitelka s hororovou pusou má ve filmu jenom dva kratičké výstupy, ale napojení na hrdinovu situaci je mnohem silnější. A poslední stěžovací položkou je samotná AnnaSophia Robb, která v mých očích tu světlou duši přehnala a vydala se až příliš blízko k hranicím nesnesitelnosti. (A bonusovým přívěškem je hudba v čele s její písní, která pro mě postrádá jakoukoliv osobitost.) A teď pozitiva, v náhodném pořadí, jak si na ně vzpomenu. Místnost natřená na zlato je nevýslovně krásná! Velmi mě potěšilo zkoumání vztahu mezi bratrem a sestrou (I když mi bylo líto, že se jí Leslie nikdy nezastala, když se k ní v její přítomnosti choval "hnusně"). V tomto směru mi potom konec (ten úplný konec, ne zvrat před posledním dějstvím) přišel přesný/dokonalý. Obryně Janice (ve škole i v lese) také zahřála mé srdce. Fakt, že jeden ze dvou autorů scénáře píše o svojí skutečné kamarádce z dětství sice neovlivňuje kvalitu filmu ani diváckého zážitku, ale dost vysvětluje sentimentální/nekritické ladění filmu jako okna do minulosti, se kterou nejde nic udělat kromě toho, že se na ni nesmí zapomenout. Tenhle naivní úhel je podpořen i tím, že režisér je debutant, který nepředkládá svůj vlastní filmový styl, ale tradičním/zaměnitelným nemastným neslaným způsobem podle scénáře komponuje fiktivní rekonstrukci silného zážitku z dětství. + Tři záběry/obrazové kompozice, které mi nejvíc utkvěly v paměti (a všechny obsahují ruce Joshe Hutchersona): 1. Jesseho ruka si bere klíče z otcovy dlaně. 2. Jesseho pěst dominuje záběru, když letí praštit šikanizéra do obličeje. 3. Jesseho ruce korunují sestřinu hlavu věnečkem z rostlin. (17.08.2015)

Předně - tohle není primárně fantasy snímek typu ´Narnia´, ´Pán prstenů´ a spol., ani se jimi nesnaží být, ale to vůbec nevadí. Rozhodně je to moc příjemný film pro malé i velké "kluky a holky s hlavou v oblacích", který ukazuje, že nejlepší fantasy netvoří pánové Tolkien, Lewis a jiní, ale dětská doširoka otevřená mysl (a snad nejen ta). Takže nečekejte zástupy skřetů, elfů a víl (i když nějaká stvoření se zde najdou :o) ), ale spíše komorně vyprávěný příběh se dvěma bezvadně hrajícími dětskými představiteli. Nečekaný dějový zlom pak dává na srozuměnou, že skutečný život je na hony vzdálen od ´Terabithie´, ale ani velká bolest na duši cestu do kouzelné země fantazie neponičí. U takto koncipovaného dílka zcela nečekaný, ale zasloužený úspěch u zámořského publika Gaboru Csupovi, coby debutantovi na poli hraných celovečerních filmů, velmi přeju a těším se na jeho další film. (25.06.2007)