Životy tých druhých

Až příliš prvoplánová zpráva o tom, že dokonce i Stasi zaměstnávala celkem charakterní lidi, byť to byla děvka Stali-Sata-nova. Nedivím se ale, že (sentimentální) Životy těch druhých braly Oskara. Naše (naturalistická) česká Pouta měla však v tom případě dostat Oskarů tak minimálně sedm... (19.09.2011)

Strhující drama odehrávající se v NDR v 80. letech, kdy si lidé museli dávat velký pozor na to, co udělají a co řeknou. Výborný příběh, u kterého se sice někdo může nudit, ale mě ta atmosféra vtáhla do děje a nenudil jsem se vůbec. Konec je možná až příliš zidealizovaný, ale i tak působí velmi silně a věrohodně. Ještě je třeba ocenit herce, kteří se do svých rolí skvěle vžili. 90% (30.08.2010)

Životy těch druhých, film, který se pro mne stal pojmem. Dávno jsem věděla, že je dobrý, že byl oceněný i že bych ho chtěla vidět. Přesto jsem ho poprvé během prvních dvanácti minutách přepnula. Až napodruhé jsem viděla film celý, zato hned dvakrát. Počkala jsem si na reprízu, která šla pozdě v noci. Teprve pak jsem vnímala všechny souvislosti. Co napoprvé vypadalo jako nepochopitelné, podruhé dalo smysl. Zajímavé je propojení s českým filmem Ve stínu, kde Koch stojí na druhé straně barikády. (08.07.2014)

Někdy v půlce jsem si říkal, že se musím mrknout na jiné filmy tohoto režiséra, protože jestli budou jenom způlky tak dobré jako tenhle kousek, pak budu určitě spokojený. Jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že jde o debut... Tak precizně natočený film, z něhož čišela obrovská jistota a filmařská zručnost, přesvědčivost, netuctovost a nepodbízení se - to se tak často nevidí. F. Henckel-Donnersmarck projevil obrovský cit pro vyprávění a gradaci, vždyť ten závěr byl skoro až k nevydržení - a přitom jsem z toho nespustil oči do konce titulků (podbarvených působivou hudbou). To nejcennější na filmu je silný příběh, který režisér a scénárista v jedné osobě nemusel nijak složitě vymýšlet, poněvadž archivy komunistických tajných služeb skýtají nepřeberné množství inspirativních námětů... Říkám si, proč podobný film zřejmě nikdy nevznikne u nás, byť by se námět v naší nedávné minulosti jistě našel? Proč nám o normalizaci stačí Pelíšky a Pupenda a ještě se poplácáváme po ramenech, jaké to máme hezké a vtipné filmy...? Možná to bude tím, že slovo disident je dnes už vlastně slovo sprosté, místopředsedou sněmovny máme bývalého aktivního estébáka a peníze se seženou tak maximálně na Rafťáky a Panice... Oscar je v dobrých rukou... (07.03.2007)

Dle propagačních plakátů jsem očekával gigantický herecký výkon Ulricha Müheho, který ostatní složky nechá daleko za sebou. Nakonec jsem, naštěstí, dostal něco úplně jiného. Ulrich Mühe je sice vynikající, ale ostatní herci rovněž, navíc film oplývá opravdu silným příběhem. Padlo tady několik úvah nad tím, zda se může chladnokrevný stroj na rozkazy změnit v srdcem a rozumem ovládaného člověka, já říkám - proč ne? Gerd Wiesler je samotář, kterého dokáže uspokojit pouze objednaná nevzhedná děvka a jeho práce. Nic jiného v životě nepoznal, lidi, které vyslíchá zná jen plakátově, stejně tak své posluchače na univerzitě. Při odposleších neosobně slýchá jen politické úvahy na stále stejná témata. Až nyní se dostal k odposlechu dvou lidí, kteří jsou spolu šťastni a on si uvědomuje, co všechno ztratil. Tak, to jsem se rozepsal o hlavním hrdinovi hodně ze široka, zbytek vezmu stručně. Ve filmu totiž nekulhá jediná složka. Od zručné režie (má moc dlouhé jméno, nebudu opisovat :-)), vynikajícího scénáře, výborných herců k pečlivě napsaným postavám. V porovnání se skvělými a příběhově podobnými tuzemskými Pouty jsou "Životy těch druhých" možná méně depresivní, ale zároveň propracovanější, dějovější a silnější. Závěr je sice trochu hrou na Hollywood, ale síle a uvěřitelnosti příběhu to nikterak neublíží. 90%. (01.10.2011)