Block párty Davea Chappella

Už je to pár let co jsem tenhle skvost shlédl. Úžasný průvod s opravdovými americkými umělci co se týče rapu, r´n´b a funku. Narvat do jednoho "filmu" osobnosti jako Most Definity, užasnou a nádhernou Layuryn Hill, Commona, hezouna Johna Legenda, profíky Westa & Daddy Kana a obry jménem Fugees, to je celkem umění. Průjezd s těmito hvězdami ulicemi Brooklynu se nedá hodnotit jinak než 5*****. (24.04.2012)

Libová záležitost, disponující tak úžasnou atmosférou, že jsem málem několikrát po skončení písničky zatleskal. Chappelle je božan, hudba fantastická (Fugees reunion, Mos Def a hlavně Kanye s dechovou sekcí) a Gondry navíc vše drží pevně ve svých rukou. Už ať to mám doma, abych si některé pasáže mohl pouštět znova a znova a znova a...... (03.08.2006)

V podstatě dokonalý hudební dokument a jeden z nejlepších filmů roku. Má to tři důvody: 1) Hudba - hiphop nijak zvlášť nesleduju - až na několik výjimek mě tato hudba příliš neoslovuje. Těmi výjimkami jsou ale právě lidi kolem The Roots (Erykah Badu, Jill Scott, Mos Def), Kanye West a The Fugees. 2) Dave Chappelle - zábavný člověk, se kterým se nebudete nudit ani minutu. Lepšího průvodce si asi nedokážu představit. 3) Gondryho režie - byl to právě on, kdo Chapella přesvědčil, aby se celá akce konala v tak sevřeném prostoru uprostřed Brooklynu a je jasné, že to byla skvělá volba. Gondry přesně ví, jak se pohybovat prostorem - mezi pódiem a diváky - a daří se mu přenést atmosféru koncertu na filmové plátno. A nejsilnější moment? Killing Me Softly jsme všichni slyšeli milionkrát, ale když si vzala mikrofon Lauryn Hill a začala zpívat Strumming my pain with his fingers, Singing my life with his words, Killing me softly with his song... To prostě musíte vidět. (24.01.2007)

Černoši černochům (teda převážně), ještě v době, kdy se to nehemžilo v publiku lidmi, co se zvednutými telefony natáčí vystoupení, to byla ještě ta správná atmosféra. Ale nejvíc na svědomí ji měli hlavně Dave Chappelle a všichni vystupující. Nedá se jim upřít hromada talentu, i když tento styl hudby nějak extra nevyhledávám. Nejvíc mě zaujala Erykah Badu a Jill Scott - obecně ženská vystoupení mi sedla víc než ty mužské, rapperské, které jsou takové trochu moc opičácké a na vše si stěžující (přesto ale poměrně dobré). Nevím, jestli to měli nacvičené, ale to, jak se navzájem doplňovali, to byla super improvizace. Dave Chappelle - sice ho moc neznám, ale s ničím se moc nesral a jeho vtipné hlášky to vše pěkně okořenily... a hlavně má můj obdiv za tu myšlenku zorganizovat takovou akci, pro lidi, zadarmo, za svoje peníze. Vím, že ještě víc nadšený bych byl, kdybych se v USA narodil a víc rozumněl všem těm negerskejm slangům a významu jednotlivých textů, navíc v souvislostech s dalšími kulturními osobnostmi a událostmi. Takhle mi toho určitě hromada uniklo, je to prostě jiná komunita, která má vlastní svět. Co mě nebavilo, tak ze začátku ta prohlídka domu, před kterým se Block Party konala - jakýsi opravdu divný hipísácký pár by si sice zasloužil nějakou tu pozornost, ale ne v tomto dokumentu. Pak se ale víc věnujeme pódiu, kde uvidíme i docela dost známých tváří, které se uchytily i ve filmové branži. Nezpochybňuji Gondryho cit pro hudební průmysl, ale tady se prostě jen zúčastnil výjimečné akce s kamerou v ruce. Ale stejně tak to mohl natočit kdokoliv jiný, protože hlavní zásluhu tentokrát neměl on. (06.10.2021)

Úvodní půlhodina kdy Chappelle pobíhá po své rodné hroudě a nahání neznalé na svou show je výtečná, stejně jako část o přípravách s návštěvou jednoho architektonického skvostu obývaného čarodějnickým post-hippie párem. Jenže pak se to začne plně soustředit na párty samotnou a s ohledem na její hudební styl jsem vlastně docela převapen, že jsem to ve zdraví přežil. Ale stejně jsem si hned po skončení musel pustil jako detox něco řízného od Alice Coopera, přece jen kdo má vydržet všechna ta provolání o utlačování, (ne)rovnosti a (ne)svobodě od lidí s diamanty v uších? (02.08.2009)