Zástavy našich otcov

V okamžiku, kdy postava vypravěče začne vstupovat do popředí se tempo filmu únavně zpomalí a během epilogu se to již vleče jak kdyby veškerá vůle k životu padla na bojišti. Válečný film na vysoké technické úrovni se sympatickou mírou kritičnosti, který však chce zároveň skládat pocty. A ostrá břitva reality mi dohromady s tím pohádkovým pohlazením v tomhle případě moc nesedí… (11.03.2007)

„Každý blbec sa vyzná vo vojne. Najmä ten, ktorý v žiadnej nebol.“ Clint Eastwood patrí spolu s Robertom Redfordom k posledným kovbojom Hollywoodu, ktorí si môžu v podstate robiť, čo sa im zachce. Ale to, čo si vyložil Eastwood na plecia v takmer osemdesiatke na krku, je dosť aj naňho: nakrútiť za nemalé peniaze DVA vojnové eposy o rovnakej udalosti, ale každý z pohľadu inej bojujúcej strany, to je skutočne dosť drsné. „Americký“ pohľad na boj o ostrov Iwo Jima sa nebojí polemizovať a klásť nepríjemné otázky. Monumentálne bojové scenérie (z produkcie Stevena Spielberga) a inteligentné obsadenie hercov, ktorí nepotrebujú miliónové honoráre ako motiváciu (Pepper z ÚDOLIA TIEŇOV, Patrick z FAKULTY, McDonough z DRAVCOV). Veľké, drzé a obdivuhodné – a s pachuťou v ústach („Kupujte dlhopisy“ alebo „Podľa mňa tá fotka vyzerá na hovno, nie sú vám vidieť tváre.“). Príbeh jednej zástavy. Ale Listy z Iwo Jima ma bavili viac. (01.03.2008)

Scénaristická břečka, která se Eastwoodovi úplně roztekla mezi prsty a film je jako celek naprosto nefuknčí a nekompaktní sled nezajímavých scén. Ve vyblité obrazové styliazci to sice bouchá na všechny strany a vzduchem létají utržené hlavy, jenže divák žádné dotyky hrůzy a mrazení v zádech necítí. Mimo válečné scény se zase nic podstatného neděje, protože sdělení filmu je prosté, okamžitě pochopitelné a vyžvaněné hned v prvích minutách. Vlajky našich otců jsou tedy takřka protipólem podařených Dopisů z Iwo Jimy. Nechápu. (15.08.2007)

A Single Shot Can End The War. Clinte, udělal jsi mi radost, zahraniční kritiky nelhaly a i když jsou Vlajky našich otců anachronismus, dívá se na ně hezky. Role ideologicky problematických ochránců zákona na vlastní pěst jsou nadobro odpuštěny, i já sledoval zaujetím filmy Raola Walshe a ty evidentně taky, děkuji ti za jejich tak věrnou narativní a stylistickou nápodobu, která není vyprázdněná.__________ Mohl bych sice kritizovat až přílišnou podobnost ani ne tak s Vojínem Ryanem, jako spíš s Bratrstvem neohrožených a od toho se odvíjející scénáristické a herecké nedostatky, ale proč bych to dělal, když to pohrávání si s klišé a schématičností žánru je tak promyšlené a patriotismus opodstatnitelný? Vyjma doslovného závěru se navíc jak Eastwood, tak i Haggis vyhýbají sentimentu a jejich proplétání 3 vypravěčských línií, do kterých se vloží v závěru ještě 4. "nová krev" je podána dostatečně přehledně (sledujeme jednak zpověď starého muže, jednak jeho vzpomínky na hrůzné a fyzicky bolestivé výjevy z války a vedle toho se rozvíjí línie s objížděním různých akcí a "propagace" památné fotografie... a když už otec nemůže dovyprávět svůj příběh, dokončí ho za něj syn).__________ Přestože nemám rád válečný žánr a myslel jsem si, že nelze v podstatě už nic prostřednictvím něj nového říct k současné tématice, po Mendesově Mariňákovi jsem byl podruhé - a mile, nutno podotknout - vyveden z omylu. Vlajky našich otců jsou filmem o tom, co stojí za obrazy, které si vytváříme, o demýtizování hrdinů a také o zacházení s válečnými "hrdiny" a mediální prezentací války. Tklivá hudba a závěrečné titulky doprovázené fotografiemi poté slouží k vytvoření vlastních příběhů... Pokud jsou Dopisy z Iwo Jimy skutečně lepší, toho Oscara budu přát tentokrát Eastwoodovi. Promiň Marty. (29.01.2007)

"Tý kampani na dluhopisy se říká Mocná sedma. Mohla by se jmenovat Jsme totálně v prdeli, už nemáme na náboje, takže škemráme o vaše prachy, ale to by nevyznělo." Pohled na 2. světovou válku z hlediska ekonomiky, propagace a paradoxní cesty ke slávě, je hodně originální. Jenže to je tak všechno, protože já jsem se při tom brodění v americkém patriotismu moc nepobavil. (16.03.2016)