Zástavy našich otcov

První část válečného dvojfilmu, který nabízí dva pohledy na jednu bitvu i když americký pohled se zabývá spíše jejími důsledky v obecné i osobní rovině než samotnou bitvou. A přestože dokáže fungovat jako inspirace pro další úvahy na předložená témata, není bohužel žádným výjimečně vydařeným dílem, Prožitek bitvy nedosahuje „ryanovské“ intenzity a opravdovosti, příběh samotný drhne a jednotlivé postavy jsou natolik nevýrazné, že jsem se v nich po celou dobu příliš neorientoval a nevytvořil si k nim žádný vztah. Zarámování současností, které celý film mění v retrospektivu, je zbytečné, poněkud chaotické a filmu ani příběhu nic nedávají. Na druhou stranu se mi líbilo důsledné oddělení obou stran, takže Japonce v podstatě neuvidíte. Jsou víceméně jen anonymními hlavněmi kulometů, děl a pušek chrlících smrt odněkud z krytů. Kladem je také kontrast válkou traumatizovaných pěšáků, zneužitých navíc propagandou k naplnění státní kasy, s Amerikou, která na jedné straně touží po senzacích a hrdinech, na druhou stranu odmítá přijmout navrátilce změněné prožitými hrůzami. Za pozornost stojí i mechanismus, který se z obyčejné fotky stává symbol. (15.03.2020)

Eastwood je ve válečné tématice silně mimo. Místo dynamického přátelství mladých kluků nám předkládá uslzenou story o jednom významném obrázku a naprosto nezáživných tahanic kolem něj. Za zajímavý nápad se dá považovat snad jen relativně značný odklon od válečné tématiky jako takové - to jest boje, aneb Amerika hodná, Německo/Japonsko zlé. Lehce načrtnuty jsou zde finanční toky a deformace národní ekonomiky v době válečného stavu, tudíž není divák nucen pouze počítat bodycounty. Akce tu samozřejmě je, avšak postrádá syrovost Ryana, či dynamiku BHD. Zaujmou zcela nevídané pohledy z kokpitů stíhacích letounů, trochu detailnější pohled na zbraně (resp. taktiky) opozice a skvostné scény bombardování ostrova velkými křižníky. Scény vylodění už tak působivé nejsou a je znát, že Eastwood je starý pán. Chybí rychlost. Celkově tak spíše průměrný pokus o náhled na válečný konflikt z trochu jiného úhlu. Nápad dobrý, ale tak trochu v půli cesty před dokončením. (11.01.2008)

Clint Eastwood a jeho pocta americkým vojákům, kteří postavili slavnou vlajku na vrcholku Iwo Jimy a kteří se stali symboly války a snahy USArmy o přesvědčení obyvatel o nutnosti jejich peněžní podpory. Ryanu Phillippemu sedí role vojáka medika skvěle a je rozhodně z celé skupiny nejlepším hercem. Ostatní se spíš vlečou. Hlavní síla filmu, která není dostatečně využita tkví v bojových scénách. Při použití modrého filtru a "něčeho navíc" dostal Eastwood úchvatné záběry vojska a drsných soubojů proti japonským jednotkám. Velká škoda, že se Clint nerozhodl čemu se chce pořádně věnovat. Kdyby vynechal kompletně cestu vojáků po americe a jejich reklama na Americkou armádu, dostal by velmi kvalitní vojenský snímek, který by se vizuálně řadil mezi to nejhezčí. Přesto vše se moc těším na druhou část Letters from Iwo Jima o tom co se dělo na druhé straně. Japonci to rozhodně neměli nejjednodušší a pohled z jejich strany nebude kažen nudnými skoky mimo bitvu. Doufám. (18.02.2007)

Druhá světová válka. Americké vojsko se vyloďuje na japonském ostrově Iwo Jima, jehož dobytí bude stát spoustu životů a ti, co přežijí, budou válkou poznamenáni do konce svých životů. Vlajky našich otců vyprávějí příběh třech vojáků, kteří přežili. Možná by se ani nevrátili domů, kdyby nebyla pořízena jedna fotografie, na níž skupina vojáků, mezi nimiž jsou i oni, na vrcholu hory vítězně zvedá americkou vlajku. Fotografie, která dala lidem naději, že válka brzy skončí. Vojáci zachycení na fotografii byli okamžitě posláni do Spojených států, kde byli prezentováni jako národní hrdinové a jejich vlastní země je využila pro kampaň, která měla vyřešit ekonomické problémy země prodejem státních dluhopisů. Samotní vojáci se ale za hrdiny nepovažovali a díky kampani bylo pro ně o to těžší se vyrovnat s ještě čerstvými zážitky z bojů na ostrově Iwo Jima. Oscarový režisér Clint Eastwood a oscarový scénárista Paul Haggins se rozhodli obohatit válečný žánr o další film. Jejich Vlajky našich otců kombinují naturalistické zobrazení války s komorním dramatem. A zde je asi největší chyba celého filmu. Příběhy hrdinů po návratu do Ameriky a jejich vzpomínky na bitvu o ostrov jsou nepříliš šikovně propojené a nejvíce tím trpí samotné tempo filmu. Převážně konverzační část z Ameriky působí vedle dynamických a akčních flashbacků z bojů poněkud utahaně a, i když je bezesporu zajímavá, může i nudit. Scény z japonského ostrova jsou vlastně flashbacky ve flashbacích, jelikož pozdější příhody v Americe jsou zase vyprávěním ze současnosti, příběh tedy ve výsledku působí roztříštěně. Pokaždé, když se film přesune z Iwo Jimy do Ameriky, tempo rapidně klesá. Navíc poslední půlhodina filmu je značně utahaná a prospěly by jí střihačské nůžky. Ale dost bylo kritiky. Přes kolísavé tempo dokáže film zabavit, zpracovává zajímavé téma a příběh je podáván s velkým citem, i když se neobejde bez určité dávky patosu. Po formální stránce nelze filmu nic vytknout. Vizuální efekty dokonale zapadají do celku a ničím neruší, Eastwood režií akčních scén zdařile kopíruje naturalistický styl ze Spielbergova Zachraňte vojína Ryana (Spielberg je také producentem Vlajek) a nebojí se násilných výjevů, jako jsou utrhané končetiny nebo vnitřnosti. Nejzajímavější je ale samotná kamera – kontrastní, místy statická, místy roztřesená, vždy vybroušená kompoziční skladba. Kameraman navíc omezil škálu barev a film občas vypadá, jakoby byl natočen na černobílý materiál. Vizuální stránce není co vytknout.Vlajky našich otců mají sice poněkud nedopilovaný scénář a postavy, kolísavé tempo a poněkud nešťastně řešené flashbacky, ale je to film, který si rozhodně zaslouží pozornost. I přes spoustu chyb je výsledný dojem více než kladný a k Vlajkám se rád ještě několikrát vrátím. Rád bych film ohodnotil lepší známkou, ale určitá nedotaženost celého díla mi to nedovolí. (13.07.2007)

„Každý blbec sa vyzná vo vojne. Najmä ten, ktorý v žiadnej nebol.“ Clint Eastwood patrí spolu s Robertom Redfordom k posledným kovbojom Hollywoodu, ktorí si môžu v podstate robiť, čo sa im zachce. Ale to, čo si vyložil Eastwood na plecia v takmer osemdesiatke na krku, je dosť aj naňho: nakrútiť za nemalé peniaze DVA vojnové eposy o rovnakej udalosti, ale každý z pohľadu inej bojujúcej strany, to je skutočne dosť drsné. „Americký“ pohľad na boj o ostrov Iwo Jima sa nebojí polemizovať a klásť nepríjemné otázky. Monumentálne bojové scenérie (z produkcie Stevena Spielberga) a inteligentné obsadenie hercov, ktorí nepotrebujú miliónové honoráre ako motiváciu (Pepper z ÚDOLIA TIEŇOV, Patrick z FAKULTY, McDonough z DRAVCOV). Veľké, drzé a obdivuhodné – a s pachuťou v ústach („Kupujte dlhopisy“ alebo „Podľa mňa tá fotka vyzerá na hovno, nie sú vám vidieť tváre.“). Príbeh jednej zástavy. Ale Listy z Iwo Jima ma bavili viac. (01.03.2008)