Let číslo 93

Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte. (28.08.2006)

je zvláštní, že ze svého dětství si toho moc nepamtuju... pamatuju si jistý okamžiky... ale mnoho jich není.. a mrzí mě, že zrovna 11. září vím přesně co se dělo... pamatuju si to jako by to bylo včera... jak jsem seděla u televize, ruce před pusou aby nikdo neviděl do mý otevřený pusy, když mi klesla čelist údivem nad stále se opakujícím videem, kde letadla narážejí do budov dvojčat.. je hrozné, že zrovna tenhle dobrý film musel kdy vzniknout... plně jsem se vžila do mezmoci těch lidí v letadle a sama jsem se ptala, co bych udělala já v jejich situaci... každý by chtěl přežít... ale v tomhle případě to bylo nereálné... snažila bych se o to co oni... šance na přežití byla nulová... ale když už musím umřít, tak ať aspoň zavařím těm teroristům... po shlédnutí mě opět dlouho mrazelo.. (06.04.2009)

Šlo to natočit dvěma způsoby. Buď jako hyperpatetickou hrůzu vidící za každým Arabem teroristu a v každém Američanu patriota ochotného zemřít pro vlast; a nebo takhle. Paul Greengrass se nezaobírá žádnými motivy, které vedly teroristy k činu, ale zachycuje je pouze jako lidi, kteří jdou sveřepě za svým cílem a na cestující naopak nahlíží jako na skupinu lidí, kteří v extrémní situaci dokázali provést jediný radikálně-zoufalý čin vzdoru. To vše v real-timeovém provedení, které se z dispečinku posléze přenese na palubu letadla a přes ruční kameru zachycuje bezprostřední dění, nezaobírá se vytvářením psychologie, vztahů či rychlých vazeb. Právě díky tomu pak působí celý film mnohem uvěřitelněji, syrověji a závěrečných 10 minut se navěky zapíše do dějin filmu! Pro toho, kdo umí soucítit s obyčejným lidským osudem je tento film maximální možnou oslavou civilního hrdinství. Kdo hledá teorie, politiku a společenskou kritiku, nech si počká na WTC Olivera Stonea (13.06.2006)

Bezvýhradně nadšené zámořské ohlasy nelhaly. Zezačátku Greengrass geniálně vrací divákovi náhledem do dění v letových střediscích šok 11.září i se všemi zmatky ("Kam letí ty stíhačky?") a strnulým úžasem (garantuji vám, že ačkoliv jste viděli náraz druhého letadla do jednoho z Dvojčat aspoň stokrát, v Greengrassově podání vás z vizuálně provařeného záběru opět pořádně zamrazí). Posledních 40 minut se pak, počínaje únosem letadla, děje neskutečná emocionální jízda, při jejímž konci jsem měl, ve scéně kdy se pasažéři dobývají do pilotní kabiny, tep asi 220 a sbíral spadlou čelist z podlahy. A to i navzdory vědomí, jak to celé dopadne. Úžasné! A pokud se obávaté nějakého patosu, se záběry plnými hvězd a modročervených pruhů, obáváte se zbytečně. Na to je Greengrass až příliš velký formát. PS: Vzhledem k neuvěřitelné odvaze, kterou někteří cestující projevili a kterou film tak působivě zachycuje, se domnívám, že lepší filmový epitaf si jejich pozůstalí ani přát nemohli. (04.06.2006)

Nikdy v životě jsem nezažil po projekci takové ticho. Kdyby to celé nebylo tak smutné a zdrcující, lidé by tleskali. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem po skončení nějakého filmu lapal po dechu a neuvědomil si, že pláču. Byl jsem tam s nimi. Cítil všechen ten strach a bezmoc. A odevzdaně sledovat blížící se zemi. Jeden z nejdůležitějších a nejpůsobivějších filmových pomníků. (16.07.2006)