Subconscious Cruelty
Obsahy(1)
Jeden z nejznepokojivějších filmů vůbec. Hluboké ponoření do nitra lidských emocí, za hranice zkušenosti, do oblastí podvědomé posedlosti, krutosti, náboženských a ponurých sexuálních obrazů. Prvořadě vychází film z dualismu lidského mozku, a tedy i duše, kde levá hemisféra zajišťuje sebeovládání a rozumovou úvahu a pravá intuici a spontaneitu.
V první části ze čtyř - Ovarian Eyeball - jsme žádáni, abychom otevřeli náruč zcela novému způsobu vnímání. Podle vypravěče souvisí to, jak vidíme sami sebe, s tím, jak se díváme na okolní svět. Aby svou tezi dokázal, přijde k nahé ležící ženě a rozřízne ji skalpelem břicho. Z něho vyndá oční bulvu jako stvrzení „vnitřního pohledu“. Zbylé tři příběhy jdou v mnohém ještě dále.
Barevně upomíná Subconscious Cruelty jiného básníka filmového sadismu, Daria Argenta, a i když Karim Hussain jako vizionář pro širší publikum selhává, dá se v jeho prospěch hovořit o „vyšším stupni umění". (Shadwell)
(viac)Recenzie (74)
Subconscious Cruelty je mimořádné dílo. Rozhodně není pro každého. Svou formou zachází až do těch nejzazších temných koutů lidské mysli a představivosti. Pro mě se jedná svým způsobem o umělecký snímek, který zpracovává veškerou temnotu našich duší a myslí. Filozoficko-psychologicky předkládá myšlenky, názory a pohledy na různé oblasti lidských fantazií. Subconscious Cruelty je zvrácený, šokující, sadistický, šílený a především neuvěřitelně fascinující. Ukazuje bolest, utrpení, touhu, chtíč a muka z vlastní existence, našich obav, přání, představ a všeho, co nás tolik přitahuje, stejně jako se toho bojíme. Všechny ty krutosti, zvrácenosti a výjevy v tomto filmu mě ani tak nešokovaly, jako spíše fascinovaly. Čím více člověk trpí a bojuje se svou existencí, okolím, vztahy, touhami a strachy, a čím více touží vnímat různé formy bolesti, zvráceností a odlišností či se dívat, jak je někdo jiný způsobuje a prožívá, tím více mu bude tento film blízký. Nejsme zvrácení, když se nám to líbí a když nás takové věci fascinují. Ale okolí by si to jistě myslelo. Všude okolo nás je nudná průměrnost, stereotyp, konvence, předsudky, nepochopení a všechny ty věci, které nás svazují a díky nimž máme z ostatních lidí strach. Je to proto, že lidé jsou přitahováni temnotou a vším tím, co přináší, nabízí a co si bere. Dokáže pomoci i ničit. A přesto ji tolik potřebujeme, toužíme po ní. Vždyť už jen samotná podstata jakési temnoty či utrpení, které lidé potřebují, je z psychologického hlediska vysoce zajímavá. Všechno to v nás je. Ve spoustě, v malé, či velké míře. Závidím těm, ve kterých ne. Nebo je lituju...? "Realita. Uvězňuje nás v jednotvárném, otupujícím cyklu. Pohlcuje naše sny a touhy, nesčetnými překážkami, které jsou vroubené krutou ironií." ()
Nesmírně těžko hodnotitelný film, který si hodnocení možná ani nezaslouží, protože po pouhém jednom zhlédnutí mám pocit, že z celkové jeho hloubky jsem uzřel jen samotnou hladinu, kterou jsem nedokázal proniknout. Jsem si jist, že pod jejím odrazem se otvírá další svět, další pohled, který vrhne na celý film nové světlo a umožní mi pochopit množství Hussainových náznaků a kritik, které jsem tentokrát nedokázal vstřebat. Celá projekce byla výletem do naprosto jiného světa, drsného, depresivního, přesto pravdivého a zvláštně fascinujícího. Snad se brzy odhodlám k další projekci a pokusím se proniknout pod povrch, snad jen trochu, protože dno, je-li tu vůbec, bude v tak temné hlubině, že snad ani využitím všech smyslů nebude dosažitelné. A i kdych se neodhodlal, jedno je jisté. Subconscious Cruelty, který zaujme už jen samotnou fantastickou vizuální stránkou, dokreslenou skvěle padnoucím hudebním doprovodem, z paměti už nikdy nevymažu. ()
Karim Hussain je v první řadě klaun. Teprve potom provokatér. A jen tak mimochodem zručný filmař. Obrazy, jež nabízí Subconscious Cruelty, jsou očekávatelné a snadno dešifrovatelné. Dávám přednost hlubšímu ponoru a pregnantnějšímu (zároveň však subtilnějšímu) způsobu uměleckého vyjádření. Čili Merhige opět vítězí. Nejspíše definitivně, a především na celé čáře (IMHO, leč s vědomím souvislostí, a proto s naprosto čistou a vztyčenou hlavou). ()
Táto snímka povznáša násilie, mučenie a zvrhlosť na hodnotné umenie. Znie to viac menej paradoxne ale myšlienkovo to bolo naozaj plné. Tie existenciálne psychologické monológy ma nesmierne zaujali. Je to síce choré a zvrátené ale rozhodne to malo výpovednú hodnotu. Dokonca by som tvrdil, že obsahovo išlo hlavne o samotný ľudský život. Niečo ako presný opak snímky Tree of Life od Terrenca Malicka. Proste tá istá téma iba s diametrálne odlišného pohľadu. Teda s toho psychicky narušeného. Hlavne sa tu oslavovalo samičie lono ako brána života. Prvá polovica mi vyrazila niekoľko krát za sebou dych, bolo to niečo neuveriteľné.. V strede sa tempo s novým príbehom akosi pozastavilo, časť na lúke išla mimo mňa, ale nakoniec sa to zakončilo tak ako začalo. Drsne, tri ženy pojedali Ježiša. 4,5* Takéto niečo sa každý deň nevidí. ()
Galéria (19)
Zaujímavosti (2)
- Film se natáčel skoro 6 let. (ČSFD)
- Celosvětová premiéra proběhla 12. října 2000 na filmovém festivalu v Sitges ve Španělsku. (ČSFD)
Videl som 92 min. verziu. Infliction Films. Černota a hypnotická hudba na úvod. Podobné znaky nesie tiež starší krátkometrážny film od rovnakej produkcie, točený Karrimom Hussainom a tiež ozvučený Davidom Kristianom. Čiernobiely obraz na malé mesto, priemyselnú oblasť. V prvej minúte sa začína rozprávanie ženy ohľadom uväznenia v monotónnej realite a že našťastie niektoré filmy dokážu absorbovať naše najhoršie predstavy, ktoré potom neuskutočníme. Narezanie podbruška ženy a vybratie oka z tejto diery je zvláštne, no samoúčelné. Po ôsmej minúte tu konečne máme rozprávanie muža, ktorý špehuje cez dvere spálne tehotnú ženu, ku ktorej obrazu sa mu pridávajú fantastické farby. Opis jej spánku je podobne nezmyselný, hypnotický a úchylný ako v scénach filmu Divided into zero. On svoje predstavy považuje za hodnotnejšie, ako tie jej, hoci ona si užívala sex s viacerými partnermi a on bol v nedobrovoľnom celibáte tak dlho, až si myslí, že ho ona považuje za impotenta. Zo svojich predstáv máva migrény. Kamera sa s jeho predstavami hrá, napríklad je v obraze hlava, no kamera nechce ponúknuť dokonalé centrovanie hlavy do stredu obrazu, ale postačí zobrazenie hlavy v jednej polovici obrazovky. Toto možno nadväzuje na prológové faktické rozprávanie o rôznych schopnostiach polovíc mozgu. S modrinami na lýtku rozpráva muž o tom, že ho jeho krutosť fascinuje a zároveň desí, pomáha mu nachádzať odpovede na otázky života a smrti. Páči sa mu, že človek je tvor zo všetkých najkrutejší a on tomu môže nasadiť korunu. Z hypnotických predstáv preberá rýchly strih, ktorý práve na šokujúce zábery upriamuje pozornosť diváka. Opisuje pocit plodu, že cíti nič. Stalo sa predtým nemožné – povýšiť ruku zababranú od ejakulátu na niečo viac, ako v skutočnosti je. Rozhodne sa zabiť plod vnútri tehotnej, o ktorej neskôr prezrádza, že je jeho sestrou. Zmenšenina domu, stromu a pozemku, na ňom ale skutočná mŕtva žaba a ryba, do toho hypnotický dym na atmosféru. Hlavný hrdina vníma pôrod ako vrcholný sex pre ženu aj pre dieťa. Čo film kazí: slabé rozvíjanie deja. Myšlienky, ciele a vidiny hlavného hrdinu poznáme dosť skoro, no ku činu sa potom on dlho nemá. Vzhľadom na celú myšlienkovú prípravu činu si už potom poviete: konečne. Vrchol krutosti ale máme za sebou okolo 40. minúty a potom nasleduje vízia šiestich nahých tiel, ktoré sa opájajú bahnom na lúke. Nadväznosť na predošlé sa dá len ťažko pochopiť. Trvá to 6 minút a vrcholom je chlapovo rezanie sa nožom, čo drží žena, do jazyka, pripomínajúce orálny sex. Potom nasleduje chlap v kaviarni fajčiaci cigaretu. Jeho scény ozvučuje už moderná hudba, neskôr sa žáner mení na metal pri jeho rozhodnutí odísť z kaviarne, pričom tu máme rýchlejší strih. Nestáva sa pri tom ale nič kruté. Pozorujeme jeho cestu do práce, neskôr opájanie sa pohľadom na mesto, potom z družice na zem, čo preruší porno u chlapa doma a od nad ním pohrúžený masturbuje, za ním tma a červená farba. Sníva sa mu, ako mu niekto sadisticky manipuluje s penisom, až mu strieka krv. Monológ o náboženstve a jeho symbole, kríži, sa dá preniesť na akékoľvek náboženstvo, tvorcovia filmu ale asi najviac dekadencie cítili z kresťanstva, tak prečo nie. Pri mučení chlapa hrá upokojujúca, náboženská hudba, čo je, ako už spomínal iný užívateľ, Deodatova výsada zasadiť krásnu hudbu do brutálnej scény. Chlapovi pichne jeho mučiteľ injekciu do hlavy a máme tu rýchly strih krutých, krásnych a nezmyselných výjavov. 4. poviedka. Niekoho pripomínajúceho Ježiša s tŕňovou korunou, skrvaveného z povrchových rán, zabeleného len v bedrovom uteráku, škodoradostne nesú 3 ženy cez kostol. Keď ho režú žiletkami, nie je to také opojivé, ako v Divivded into zero. Hudba klavíru tu píli uši. Ženskú masturbáciu s črevami mužskej mŕtvoly som ale ešte nevidel. Potom sa, ktovie prečo, vraciame ku hrdinovi tretej poviedky a zobrazuje sa jeho každodenný život a asi oslobodzujúce kúpenie vo vodopáde. Prvá poviedka bola uspokojivá. Choré podobne ako v spomínanom skoršom krátkometrážnom filme. Opájaním sa červenou pripomína Argentovu Suspiriu, hypnotickosťou Lyncha, nadmerným hladením ženského tela zasa japonské pinku. Určite ale zážitok. 80% Druhá šla totálne mimo mňa. Cením z nej minimum. 20% Tretia ponúkla samoúčelnú masturbáciu so zvýraznením chlapovej tváre, aj so zameraním sa len na oči a ústa a tiež hororovú odpoveď v sne na jeho realitu. 40% Štvrtá poviedka zobrazuje utrpenie, ale s nikým v tom nesympatizujeme, lebo o tých ľuďoch nevieme totálne nič. 20% Každá poviedka trvá príliš dlho. Keby sa poviedky nespájali dokopy, bolo by to lepšie, hlavne prvá by viac vynikla. Film som pozeral 3 dni kvôli tomu, že ma zaujala len prvá poviedka a ostatné ma už veľmi nebavili. Navyše rozprávač prvej poviedke veľmi pomohol a v ďalších poviedkach už rozprávač nebol, tým pádom ani poriadna postava. Sumárne sa dá povedať, že film je lepší technicky, ako obsahovo. () (menej) (viac)