Pán času

1. série - 75% - Seriál, kterého jsem se dlouho bál, po zhlédnutých útržcích nechápal všeobecné nadšení a několikrát se zařekl, že tohle zkrátka není a nebude pro mě. A nakonec je. Pilot mě zaskočil, další epizody držely ve střídavé nejistotě - a pak přišli Dalekové, Jack Harkness, pravidelné střídání uvolněné atmosféry s návalem emocí a ve finálovém dvojdíle už jsem držel Doctorovi s Rose palce tak moc, jak jen to šlo. S vědomím obřího potenciálu tak můžu do Tardis nastoupit se širokým úsměvem. 2. série - 90% - A je jasno. Ve chvíli, kdy začal David Tennant s rozčepýřenou kšticí hláškovat, pochopil jsem definitivně, proč je jedna nenápadná policejní budka zbožňovaným kultem. Tenhle tmavooký sympaťák dokáže i slabší chvilky povýšit na příjemné a výborné díly na elektrizující zážitky. Navíc Doktorovo nevyřčené pouto k Rose získává reálné kontury snad každým gestem a setkání se Sarah Jane nebo návštěva aristokratické Francie mě do sedadla přikovaly silou celého časoprostoru. No tak Allons-y! 3. série - 100% - Aneb jak jsem zjistil, že už nikdy nechci opustit Tardis. Ani Tennanta. S velkou fanouškovskou základnou totiž přichází i vyšší kadence nápadů a Russell T. Davies s týmem dovedli seriál na vrchol. A ať už jsou protivníkem Dalekové, Andělé nebo známá osoba z dávné minulosti, já jsem ten první, kdo jim vyrazí v ústrety, samozřejmě rozjařenému Doctorovi v patách. Z úsměvného dobrodružství je tak po třech sériích téměř živoucí klasika. 4. série + speciály - 100% - Molto bene. V duchu všech velkých příběhů se začíná zlehka, pokračuje zkoumáním vlastních možností a končí ve velkém. Původní tvůrčí i herecký tým odchází opravdu na vrcholu a mávat všem zúčastněným, kteří se přišli rozloučit, není zrovna jednoduché. Tennant dostává ve smutnějších momentech možnost ukázat naplno svůj dramatický supertalent a když mu tentokrát asistuje upovídaná Donna a podporuje vzájemnou dokonale přátelskou chemii, fungují veškeré emoce naplno. S modrou budkou se naštěstí nevidíme naposledy, ale pocit konce jedné éry je v tomto případě hodně tíživý. 5. série - 90% - Steven Moffat usedá ke kormidlu a do světa Pána času přináší plno změn. Vždyť Doktorem je najednou marnivý dětina, na kterého se po moudrém a melodramatickém Desátém zprvu zvyká docela těžko. Jenže v dlouhodobém příběhu, jehož cípy vyčuhují i v samostatných epizodách, přichází i pohádková Amelia Pond a vrací se River Song nebo parta stvoření, v jejichž přítomnosti neradno mrkat. Nový hlavní scénárista zkrátka vytahuje všechny své staré zbraně a když jsem se nechal v novém prostředí usadit, byla to nakonec jízda, na kterou se nezapomíná. Tajuplná, dobrodružná, třeskutě vtipná i dojemná. 6. série - 100% - Nejkomplikovanější příběh, který kdy jeden Pán času prožil. Od kovbojského klobouku k jezeru Silencio, se zastávkami u Ticha nebo v kanceláři Adolfa Hitlera. Moffat si zkrátka usmyslel, že protáhne Matta Smithe všemi hereckými polohami v jednom velkém a řádně nepřehledném dobrodružství. A to se mu mohlo po cestě kdykoli rozsypat a skončit na nejhorším místě, kde si Tardis dokážete představit. Místo toho je tu nejlepší série se stále úžasnější River, nespočet příjemně mrazivých momentů a ten nejroztomilejší párek Pondových. Nepopsatelně strhující a co se týče epičnosti i nepřekonatelná sezóna. 7. série - 90% - Když jsem slyšel sliby epizodických dobrodružství, nevěřil jsem - a dobře jsem udělal. Scénáře sice do určité chvíle plní hlavně dobrodružné sny svých autorů, ale po vánočním speciálu jsme zase tam, kde se Steven z pozice showrunnera cítí nejlépe, tedy v příběhové nitce vetkané do většího celku. Uznávám ale, že tentokrát trochu zakopává. Doctor sice pořád pádí vstříc uchvacujícím světům, ale občas jsem se přistihl, že podle dějové premisy jsem danou epizodu čekal ještě o něco lepší a to ať už jsme u dinosaurů, na divokém západě nebo v šarlatovém horroru. Proč tedy šplhám v hodnocení znovu takhle vysoko? Protože mi nově příchozí dáma ukradla srdce a podzimní finále mi ho naopak zlomilo - a protože ve chvíli, kdy zazní Goldovy fanfáry a odehrává se mi před očima nějaký epický moment, povýšený hulákajícím Smithem, zkrátka nemám obrany. Proto pořád zůstávám oddaným fanouškem a jen volám "Run, you clever boy!" 8. série - 90% - Jak v narozeninovém, tak ve vánočním speciálu přibylo zvratů a hlavně změn veškerých pravidel tolik, že by to jindy vystačilo minimálně na dvě sezóny. Já ale obě epizody hltal hned při několika projekcích a o to těžší úkol stál před celým týmem v čele s nově příchozím Capaldim. A nutno říct, že klopýtající úvod v podobě Deep Breath mu úlohu zrovna neulehčil. Stejně jako minulý, tak i osmý rok překvapuje tím, že epizody, které na papíře vypadají nejlépe, nakonec fungují jen napůl (prostřední dvojice The Caretaker a Kill the Moon) a naopak ze zdánlivě bezvýznamných výplňovek se stávají události, o kterých nadšeně vyprávím ještě celé týdny (Flatline a překvapivě i pro většinu diváků problematická In the Forest of the Night). Moje váhání nad tím, jestli Dvanáctkově úvodní anabázi více sluší přívlastek "nadprůměrný" nebo přece jen "úžasný" tak ke druhé možnosti definitivně překlápí dech beroucí finále. V něm Moffat zavírá ústa všem nevěřícím, nepokouší se brzdit živelnou Missy a pomocí Clařiných nafukovacích očí znovu dokazuje, že tenhle seriál vážně není (jen) o bláznovi v budce. 9. série - 100% - Who's been stealing my nightmares? Byl to Steven Moffat, Doctore, a kradl tak důkladně, že výsledkem je nejlepší série za pořádně dlouhou dobu. Peter Capaldi dokáže rozdávat úsměvy i husí kůži a jeho čím dál výrazněji polidštěná regenerace mě fascinuje záběr od záběru víc. Když je navíc způsob vyprávění stylem dvojdílů dokonale funkční, ať už jde o velkolepé dalecké dobrodružství, nečekaně politicky průraznou debatu se Zygony nebo zamyšlení nad nekonečností časoprostoru po boku tajemné Ashildr, je zážitek takřka dokonalý. A když rozpoutá hlavní hrdina v brilantně gradovaném násobném finále opravdovou bouři, je dokonalý už úplně. Tenhle seriál má sílu v srdci pořád nezdolnou. Možná právě proto, že má ta srdce dvě. 10. série - 90% - Moffat se loučí a chce se loučit ve velkém. Znovu si bere pod svá křídla všechny ikonické zlosyny a stavuje se za Daleky, Kyberlidmi nebo za Missy a uzavírá spoustu kruhů. Nechce za sebou totiž nechat otevřeného vůbec nic a možná právě proto nestíhá kolem hned dvou letošních společníků naplno rozehrát delší linku a spíš je nechává být milými přihrávači. U Bill to funguje po vypravěčské a příběhové lince hlavně v úvodu a v závěru, Nardole se z trochu nečitelného tvora stal spolehlivým odlehčením každé situace. A Doctor sám je v Capaldiho lehce vyčerpaném, ale o to odhodlanějším podání dokonalým vzorem a nemít Davida Tennanta v nejužší herecké špičce, byl by to právě Peter, kdo by byl bez zaváhání mým nejoblíbenějším cestovatelem. Na vlastním diváckém zážitku pozoruji, že už jen těžko dokážu být kritický k jednotlivostem i celku a ať se řeší trezor, Mniši nebo závěrečné velkolepé dobrodružství na obří lodi, nevidím chyby a jen žasnu nad tím, kam se ještě Tardis může vydat. A pořád mi nějak nedochází, že se v jedenácté sezóně dočkáme velké změny. Legendární I don't want to go už dlouho nebylo takhle aktuální a jeho milé použití ve finále mě jen těžko připravuje na to, co musí přijít. 11. série - 80% - Kdysi se povídalo, že s příchodem Moffata za kameru a Smithe před ni seriál prochází jistým restartem, ale nikdy jsem podobné teorie nepochopil. Chápu je až teď, když se o pár let později objevily znovu s novou regenerací Doctora i hlavního scénáristy. První případ je překvapivě tou nejmenší změnou. Jodie Whittaker je kouzelná, odvážná, praštěná, geniální a dost často "tennantovská", takže jsem při každém jejím monologu nebo typické doctorovské frajeřince blažený. Nečekanou změnou je ale koncept, kdy je hlavní postava (i netradičně vysokým počtem společníků) víc než kdy dřív součástí kolektivu než extravagantním sólistou. Kouzlení sonickým šroubovákem v hodině dvanácté a spousta nesrozumitelných technicko-mimozemských drmolení s tím spjatá samozřejmě nechybí, obojího je ale nejméně v celé historii moderní éry. Chris Chibnall jako nový showrunner totiž zkouší stejnou měrou bavit jako vzdělávat a vychovávat. Mně podobný přístup nevadí, naopak, zkoušet po Moffatovi překonat velkolepé zkázy, plány a konflikty natažené klidně přes celou regeneraci, by bylo zhola nemožné. Pro moderní zmlsané a věčně negativně nastartované publikum se ale jedná o rudý hadr. Na to, že seriál odjakživa hlásí mírová poselství a zakládá si na tom, že je jedno, jak kdo vypadá a kam v životě míří, už se v tu chvíli zapomíná, protože v tomto případě se důležité myšlenky říkají na přímo a scénáristé je většinou nezaobalují do výpravných kulis. Zatímco nejen zdejší hodnocení tak v jedenácté sezóně zarážejícím (a co si budeme povídat, zaujatým) způsobem pokulhává, mně právě lidumilná Rosa, sociálně kritická Kerblam! nebo příjemně feministická The Witchfinders krásně zapadá do toho, co od dobrodružství v prostoru a času očekávám. Přes všechnu moji chválu se ale paradoxně jedná o nejslabší sezónu od Ecclestonových eskapád. Jakkoli mě baví všichni společníci (hlavně Graham), Jodie na samém startu potvrzuje, že je správnou volbou a povedl se i výběr nového skladatele, nejednou mě zamrzelo, že se až na výjimky a pár nenápadných zmínek nejedná o souvislý příběh. Rodinná linka se sice nenápadně vine více epizodami, ale jinak se skáče čistě epizodicky, ať už do minulosti, do budoucnosti nebo zpět do ozvláštněné současnosti. Žádný díl není špatný (jediný, který mě vyzněním minul, byl Demons in the Punjab), ale nejednou je dobrá myšlenka dotažena do ucházejícího nebo příjemného konce a jen málokdy do vyloženě prvotřídního. Nevadí to, bavím se spolehlivě a roční (!) pauza mě tuze mrzí, ale zároveň moc dobře vím, že to jde ještě o třídu lépe. 12. série - 90% - Návrat do časového víru naprosté divácké spolehlivosti. Přešlap je tentokrát jen v dobře mířeném ekologickém poselství, kdy v epizodách Orphan 55 a Praxeus chybí u moralizujících monologů na téma zničené planety už jen blikající žárovička při výchovných sděleních. Jenže všechno ostatní si nejen v porovnání s minulou sezónou dokonale sedlo. Dlouhodobá linka s ikonickým záporákem, nervy drásající gradace jednotlivých zvratů, divácky oblíbené tajemno či duchařiny, spousta vesmírné akce a nakonec i pořádně velkolepé finále s davovými scénami nebo přílety obřích lodí, tak jak to známe ze starých časů. Vzhledem k neúnavné Jodie, která dokáže rozjívené a o to více pak i utišené momenty vytěžit na maximum a Grahamovi, mile usazenému do dědkovsky nechápavé role, si troufnu i nenápadně nadhodnotit. Radost z toho, že můj milovaný seriál pořád nekončí a vrátil se na vrchol, je totiž obrovská. (05.10.2011) (menej) (viac)

Může mi někdo vysvětlit, proč jsem se tomu tak dlouho a tak usilovně vyhýbala?!? Aha, už vím - protože "Doctor Who" je droga (beze srandy), a když do toho jednou spadnete, tak už vás žádný doktor nezachrání. Jen ten Doctor.;-) 1. série: 80%. To pravé, ironické kouzlo Christophera Ecclestona jsem objevila až po druhém zhlédnutí, ale ani tak v mých očích nedokáže překonat svého mladšího nástupce. Úvodní epizoda slabší, hned s druhým dílem však přichází typický "DW", tzn. vyvážený mix akce, humoru, smutných momentů a otázek, které člověka nejednou nutí k zamyšlení. Od druhé poloviny série jeden díl lepší než druhý (také díky Jackovi), takže ještě štěstí, že se devátý Doctor příliš nezdržel, protože jinak by bylo loučení s ním o poznání těžší. 2. série: 95%. Po vánočním speciálu jsem byla přesvědčená, že si na ukřičeného a značně roztěkaného Tennanta nezvyknu, ale stačil první díl druhé, naprosto úžasné a všemožnými emocemi nabité série (mimochodem "Nová Země" je jeden z nejvtipnějších a zároveň nejsmutnějších a nejdojemnějších doctorovských dílů vůbec) a bylo to - našla jsem SVÉHO Doctora. 3. série: 80%. Změna Doctorovy společnice se na mém vztahu ke třetí sérii podepsala více, než bych čekala, a i přes těch několik opravdu výjimečných dílů ("Zácpa", "Ani mrk!" aj.), ji musím nazvat nejslabší tennantovskou sérií. Martha Jonesová, silná, sebevědomá žena, která přesně ví, co chce, a která se neustále snaží předčit Rose (nehledě na její opětovné snahy "sbalit" více méně frigidního Doctora), mi nikdy nepřirostla k srdci, a její rychlý odchod jsem tudíž jedině uvítala. 4. série: 95%. Stále se nemohu rozhodnout, zda mám raději Rose nebo Donnu, ale jisté je, že Donna je jedinou společnicí, která kdy dokázala Doctora srovnat. Oproti předešlým "I love you" tendencím je navíc tento čistě kamarádský (místy až sestro-bratrský) vztah příjemnou změnou, a o to více pak člověka zasáhne jeho konec. Střídavě komické a vážné pojetí jednotlivých epizod graduje do pěti famózních speciálů a nejsmutnějšího, nejdojemnějšího a nejdepresivnějšího odchodu celé seriálové historie. Pokud jsem u některého z předchozích dílů "DW" brečela, tak u druhé části "Konce času" jsem ŘVALA (můj nejdelší a nejintenzivnější seriálový záchvat breku v životě). 5. série: 65%. Tohle pako plivající jídlo, že má být nový Doctor? A tahle namyšlená čůza, oblékající se jako prostitutka, má být jeho nová společnice? No, thanks... Trvalo ROK, než jsem se odhodlala pustit si znovu "Jedenáctou hodinu" a ani napodruhé jsem nezaznamenala žádné zlepšení - jedině snad toho jedenáctého Doctora. Série jako taková je koukatelná, krom tří světlejších výjimek ("Čas andělů" - mrazivé nadšení, "Vincent a Doktor" - dojetí & smutek, "Pandorika se otevírá" - překvapení) ale neobsahuje nic, co by mě nějakým způsobem citově zasáhlo. 6. série: 60%. Russellův "Doctor" je definitivně mrtev. Od zmateného úvodu s astronautem, přes velké odhalení River Song (které mi s odstupem času přestalo vadit stejně jako River sama), po závěrečné splynutí časových linií, mi bylo úplně jedno, co se v seriálu odehrává a čím si postavy procházejí. 7. série: 65%. První polovina prapodivně nekonzistentní (blíží se dlooouho odsouvaný odchod madam Pond a jejího na krátkém vodítku uvázaného manžela, takže proč si je ještě neužít v několika zbytečných, vzájemně na sebe nenavazujících, epizodách, že?), prostředek více než nadějný (slušní "Andělé dobývají Manhattan", výteční "Sněhuláci"), zbytek však, i přes výměnu společnice, de facto okamžitě sklouzává do stejně nudných, nezajímavých a současně přeplácaných vod jako předchozí Moffatovské série (viz. celý koncept "nemožné dívky"). 8. série: X%. Chystám se. Oblíbené postavy: desátý Doctor (♥), kapitán Jack Harkness (♥), Rose Tyler, Donna Noble, devátý Doctor, Vládce, Lady Cassandra, River Song. (31.01.2013) (menej) (viac)