Krádeže a vlámania

Sociální rodinné drama, něco jako Ztraceno v překladu (nevím proč, ale hrozně mi to připomělo právě tenhle film) v ohodně lepším podání na téma samota, odcizení, nepochopení a samozřejmě jak jinak také hledání lásky. A je to cesta, po které mě sice bavilo kráčet, ale bohužel se u mě nakonec stejně setkala s jistým nepochopením. (05.02.2007)

Není to tuctový film a minimálně jeden zvrat je fakt nečekaný (fotky Juliette Binoche), ale prostě mě to nějak ne a ne bavit. Mám rád Jude Lawa, ale tady byl jakejsi divnej. Hrozně citlivej atd. Přišlo mi to jako červená knihovna, kde se o drsnosti té čtvrti jen mluví, ale ve skutečnosti, když vám tam někdo ukradne komp, nebo káru, tak to stejnak do týdne vrátí. (26.05.2013)

Původně jsem zamýšlel tři *, ale nakonec se to ve mně celé rozleželo a jdu směrem nahoru. Oscarový Anthony Minghella se komorní londýnskou romancí vrací po tříleté odmlce a jeho nejnovější dítko je v mnoha ohledech velmi atypické. Sám si napsal scénář a nutno podotknout, že jeho hůře srozumitelné dialogy jsou zřejmě pod vlivem stejnojmenné divadelní hry přeplněny metaforami v už tak komplikovaném podání. Ambiciózní intelektuál a dobrosrdečný spolumajitel dobře prosperující firmy Will Francis v něm podstupuje riziko, aby pomohl neúplné bosenské rodině. Riziko takové, že vedle honby za viníky opakovaných krádeží podlehne kouzlu bosenské muslimky a je ochoten vsadit letitý partnerský vztah, který se vší pravděpodobností uvízl na mrtvém bodě. Minghella se snaží zachytit zdánlivé banality naší každodennosti (postavy působí jako naši sousedé či přátelé), nesoudí, ale zahlcuje nás emocionální plnokrevností životních pravd, které nás den co den obklopují. Škoda jen, že skvěle vykreslené postavy utápí v již zmiňovaných dialozích, které se třeba v případě výměny názorů přetavují na dva monology. Příkladem jest svérázná hádka Willa s Liv, do které zasahuje vřískající dcera. Celé atmosféře naopak přispívají herci i obrazová věrohodnost kameramana Benoîta Delhommea. Neokázalé herectví Juda Lawa nezklame, jak už jsme si ostatně zvykli, a mnohými osočovaná Robin Wright Penn (nominace na British Independent Film Awards) mi tu jednoduše sedla. Zarážející je naopak závěr v podobě nejen Willova ušlechtilého jednání (ušlechtilý je ostatně i v okatém případě možné náhodné nevěry s vlezlou prostitutkou), ale právě i jeho partnerky Liv, která i přes nevěru svého muže křivě vypovídá u soudu a svou těžko uvěřitelnou úlohu s kamennou tváří přijímá. 70%. (16.01.2008)

Velmi citlivé, sociálně laděné psychologické drama ze současného kosmopolitního Londýna, příběh poměrně složitě vystavěný na ústřední dějové zápletce, na střetu mezi úspěšným podnikatelem, zahradním architektem Willem a patnáctiletým výrostkem, bosenským emigrantem Mirem, ten se pravidelné docházce do školy vyhýbá a místo vzdělávání si přivydělává vloupáními a krádežemi pro místní bosenský gang, Will je zpočátku jen Mirova další oběť a když se vloupání troufale opakuje, rozhodne se Will dalším čelit sám, od tohoto momentu se začítá odvíjet sled událostí, které Willa přivedou do prostředí, ve kterém Miro žije se svou matkou Amirou, s ženou, která svého syna bezmezně miluje a snaží se s velkým úsilím pro oba zajisti v obtížných podmínkách cizího prostředí co nejuspokojivější existenci, postupně se s ní přes řadu záměrných setkání sblíží, ale syn se matce přizná, že Will je právě ten muž, kterého on opakovaně vyloupil, že ho podezřívá policie a hrozí mu zatčení, zděšená matka začne podnikat zoufalé kroky, jen, jen, aby syna zachránila a mohli se tak společně vrátit do své rodné domoviny, tam kam skutečně oba srdcem i myšlenkami patří, do Sarajeva, opravdu velmi poutavě ztvárněný příběh s nádherným, i když jen těžko uvěřitelným romantickým závěrem, kdy vše dostává jakýsi smířlivý řád a osvobozující novou, čerstvou harmonii. (22.11.2012)

Pár mých oblíbených uživatelů nadělilo 5* s tak pozitivními komentáři, jakoby se právě dověděli o nastolení věčného světového míru nebo o odstranění hladu ve Třetím světě a univerzálním léku na rakovinu zároveň. Já budu podstatně střízlivější a neodpustím si nekompromisní odsudek. Pro mě jsou Dveře dokořán kýčem určeným pro festivalové publikum. Nedůvěryhodné chování, dialogy, co šustí papírem, prapodivné postavy typu prostitutky ztvárněné Verou Farmigou. Už v případě Anglického pacienta coby vlajkové lodi režijní tvorby Anthonyho Minghella jsem měl dost velký problém a teď jsem si jen potvrdil, že se s Minghellovým viděním světa a umělecké tvorby míjím. Jedna hvězdička je za Jude Law a Juliette Binoche, druhá za zbytek hereckého osazenstva. Za scénář a z něj vycházející dialogy ale musím zbylé hvězdičky tentokrát schovat pro někoho jiného. Výše jmenovaní herci jsou sympaťáci, ale při některých frázích, které jim vycházely z úst, jsem měl chuť je kopnout do držky tam, kde scénárista měli dojem, že budu jihnout a držet palce. Pochopitelně tenhle pocit mohl částečně zapříčinit i špatný překlad jinak kvalitního dabingu, jenže moje angličtina není tak dobrá, abych si snímek vychutnal v originále. Celkový dojem: 40 %. (18.11.2012)