Krádeže a vlámania

Anthony Minghella filmovému světu chybí. Dveře dokořán se zprvu tváří jako další Na dotek, ale v průběhu se mění do více sociálně dramatického pojetí. Podivnost mezivztahového chování je ale u hlavních hrdinů podobná, obzvlášť pak v samotném porovnání Jude Law vs. Jude Law. Právě to podivné chování, které však z hlediska motivace postav funguje bezchybně, dělá z filmu zajímavý zážitek a z Juda Lawa herce, na kterého se prostě pokaždé rád dívám. 7/10 (16.07.2016)

Film o súboji rozumu a citu so sociálnym rozmerom. Ani romanca, ani dráma...viacmenej z každého niečo. Jednotlivým scénam a decentným myšlienkam nechýbala súdržnosť, najviac sa mi však páčila permanentne prítomná malá sonda do ľudského svedomia. Nakoniec som si povedala, že ten film bol práve tým ľudským rozmerom strašne fajn, aj keď prvoplánovo nepôsobil výrazne, čím sa u mňa "odležalo" nadpriemerné hodnotenie a spokojnosť. (30.11.2008)

Okázalé herecké výkony v ne-až-tak vrstevnatém scénáři, který se navenek tváří velkoryse, ve skutečnosti toho však moc nesdělí. A když se má film doklopýtat ke svému závěru, učiní tak čistě proto, že už trvá ke dvěma hodinám a ne proto, že by vše logicky a uspokojivě završil. Minghellovo podchycení životních pravd je nicméně odzbrojující! (30.01.2007)

Dveře dokořán pravdě a zrádné zrcadlo nastavené pokřiveným a o to bolestivějším skutečnostem. Štěstí je zatraceně nevyzpytatelná věc a když vás za sebou popotáhne nečekaným směrem, neznamená to, že vám ten slastný pocit zůstane navždy. Minghella se po nějakém čase vrací k aktuálním problémům a vzal si pořádné sousto, protože kombinovat citově velmi komplikované rodinné drama s etnickými problémy a stavem současného Londýna, je téměř nadlidský úkol. Postupem času mě ale svým chladným přístupem dostal. Tohle totiž není strhující dobrodružství z Afriky, kde vás každá vzpomínka pálí, ani dobrodružná válečná odysea, jak jsem si v jeho obvyklé velkoleposti navykl. Tady jde o současnost, jde o pravou vůni života, bez příkras, bez omluv. A v tom je ta síla. V uvědomění si naprostého zoufalství, sdíleném společně s hlavními postavami. Možná mě až mrzí, že pan režisér tentokrát není tak suverénní, nedokáže diváka provést do všech zákoutí a tam ho uhranout. Navíc emotivní scény, ve kterých hraje prim Juliette Binoche, mi neseděly a její finální prosby k Willovi mě nechávaly chladným. Jenže jakmile začal Jude Law v závěru mluvit o tom, že už neumí být upřímný a že možná proto má tak rád metafory, v tu chvíli to všechno začalo být zase velmi osobní. (06.09.2007)

Britský film, kterému, ač vypráví o mezilidských vztazích, chybí to nejdůležitější. Emoce. Postavy většinou jednají chladně, jen velmi zřídka jimi zalomcují emoce. Navíc i zasazení do londýnské čtvrti King's Cross, čtvrti, kde se potkává moderní architektura s miniaturními bytečky imigrantů, je studené. Navzdory precizním hereckým výkonům a roztomilému slovanskému přízvuku Julie Binoche jsem nebyla spokojena. Dveře byly jen pootevřené. (24.03.2008)