Papierový vojak

Jaro 1961 v kazašské stepi, kde se chystá start první kosmické lodi s člověkem na palubě. Bláto, pár dřevěných boud, hlína, beton, šeď, nuda. Všechno tak šedé, až jsem občas zapomínal, že koukám na barevný film. Na základně nejsou žádní pečlivě vybraní muži s výbornou fyzickou i psychckou kondicí, jak bych předpokládal, ale hroutící se neurotici. Něco jako Woody Allen, ale bez humoru. Ale dokázal jsem u toho neusnout. (15.07.2009)

Tento film u mě hraničí na hraně čtyř až pěti hvězdiček... Ještě si ho musím nechat rozležet v hlavě. Díky němu jsem se ale znovu setkala s herectvím Gruzína Meraba Ninidze, který mě před notnou dobou zaujal ve filmu Nikde v Africe... Mimochodem i Čulpan Chamatova svou roli zahrála dost nezapomenutelně... všechny postavy se filmu míhají jak v nějaké panoptiku oné doby. Snímku by neuškodila černobílá verze... ještě více by se vyzněním přiblížil oné době, kdy se nové dralo ke světlu, aby se to progresivní po nějaké době stalo jen matnou vzpomínkou na urputné snažení být za každou cenu v něčem první... Takový Čevengur 60. let... (22.04.2012)

Bytostně ruský snímek, jehož kvality nelze docenit bez patřičných znalostí kontextu a dobových reálií. "Papírový voják" mě odzbrojil svou dobovou autenticitou - typy herců, jejich kostýmy a účesy, pronášené repliky, atmosféra Chruščovovy destalinizace, rivalita s kosmickým programem Spojených států... Film jsem zhlédl v televizi shodou okolností krátce po 50. letém výročí Gagarinova letu do vesmíru (12. 4. 1961), což mu jen přidalo na zajímavosti, protože ukazuje odvrácenou stranu sovětského kosmického programu, symbolizovanou všudypřítomným blátem, ze kterého není úniku. Postava doktora Pokrovského je výborně napsaná i zahraná, totéž platí o kvalitách ostatních herců. "Papírový voják" je výtečný festivalový film. UPDATE 27. 3. 2015 - Film mě bavil i na druhé zhlédnutí a na původním plněném hodnocení netřeba nic měnit. "Papírový voják" je spolu s mým oblíbeným komiksem Nicka Abadzise "Lajka" výbornou ukázkou uměleckého ohlížení se zpět za odvrácenou stránkou sovětského kosmického programu. V jistém smyslu to byla vzrušující doba - nefalšované nadšení tehdejších lidí z toho, až se "člověk jako anděl vznese k nebesům a nastane lepší svět", z některých postav tohoto filmu přímo sálá - a člověk se neubrání jisté lítosti, že současná doba na dřívější megalomanské plány (kolonizace Marsu apod.) už v podstatě rezignovala, ale v jistém smyslu je to asi dobře. Jak ukazuje tento film nebo zmíněný komiks, cena za úspěchy sovětského kosmického programu byla často příliš vysoká... (08.05.2011)

6 týdnů, kdesi v kazašské stepi na jaře roku 1961. Příprava možných prvních kosmonautů na první let člověka do kosmu....Typický, ruský film. Pomalý, rozvláčný, jako by nic neříkající, bohužel pro mě, ve druhé polovině k uzoufání nudný. .Jeho smysl jsem hledal, hledal a hledal, ale bohužel zase jaksi nenašel nebo on mě, teď fakt nevím. Za dva. (24.01.2015)

Alexej German junior nezapře svého otce. Stejně jako on kašle na konvenční vyprávění a místo toho v první řadě rekonstruuje určitou dobu a místo. Nesnaží se přitom nutně o věrnost - takovou tu konvenční realistickou - ale směřuje spíš ke snové, smyslově zjitřené poetice, jejímž výsledkem je spíš hyperrealismus. Tím ovšem klade na diváka poměrně velké nároky, které jsou ostatně patrné i ze zdejších komentářů. Místo příčinně navazujícího vyprávění, ve kterém by se přehledně rozvíjely dějové linie (nebo alespoň jedna), v Papírovém vojákovi dostáváme epizodickou strukturu, kdy navíc samotné epizody (uvozované jako "týdny" zbývající do Gagarinova prvního ostrého startu) jsou plné zdánlivě nesouvisejících dialogů či monologů, z ničeho nic se objevujících dosud neviděných postav a střídajících se prostředí. Z oněch fragmentů ovšem vyvstává pohlcující celek, kterému je třeba se podvolit - a nejde to snadno. Film úplně postrádá jakékoli známky konvenční výstavby prostoru, kdy by se z ustavujících celků přestříhávalo na polocelky a detaily. Dokonce tu snad není ani jeden dialog, který by byl natočený v konvenčním stylu záběr-protizáběr. Místo toho kamera neustále pluje prostorem, nekrouží ani tak kolem postav, jako spíš postavy kolem ní - občas úplně zmizí z rámu a pak se najednou objeví na opačné straně (takhle mistroval třeba Tarkovský v Nostalgii). To je ale pořád jenom první plán. V těch dalších, které obvykle v exteriérech zachycují rozsáhlé kazašské planiny, se neustále odvíjí několik dějů na jednou. Okolní krajina neustále žije - v domech se rozsvěcí světla, džípy přijíždějí a odjíždějí, lidé putují sem a tam. Film navíc konstatně využívá mimozáběrových zvuků k ještě barvitějšímu vykreslení ponurého, takřka vědeckofantastického až magického světa - koleje skřípou, kousek vedle si někdo zpívá nebo hvízdá, opodál postává velbloud. Chvíli mi trvalo, než jsem se tomu všemu poddal - jakkoli mě to od začátku bavilo svojí stylistickou virtuozitou - ale ke konci se lehké váhání přeměnilo v pohlcení. Těžko se to popisuje, musí se to vidět a slyšet. (30.05.2015)