Mníchov

Škoda, že Spielberg Mnichov nenatočil třeba se Spikem Lee, možná by potom došel dál než k tuctovým dialogům na téma domov. Musím vychválit recenzi Vojtěcha Ryndy z Reflexu kvůli přesnému zhodnocení Mnichova jako "skvělého thrilleru se Spielbergem koktajícím nad aktuálními politickými otázkami". Každopádně výtečně natočeno, sedmdesatkovej styl díky Kaminskiho kameře parádně funguje, v některých momentech vyhání napětí do maximální možné míry... ale nepřekryje, že Spielberg není myslitel ani filozof, který by svůj film dokázal oprostit od svého ideově uhlazeného vypravěčství (nic na tom nezmění pár explicitně podaných mrtvol). V prvním plánu Steven přináší znovu své stěžejní motivy (rodina, otec-syn, otec-dcera), což mě štve dvojnásob kvůli tomu, že se komentář k palestinsko-izraelské otázce odbývá pomocí plakátové a typicky hollywoodské scénky s laděním rádia anebo již zmíněnými tuctovými dialogy o domovině. Spielberg nemá moc co říct (byť to říká efektně aa napínavě), a proto raději uhýbá do profláklé osobní roviny, do ničivého víru násilí, který jsme na plátně sledovali už mnohkrát (naposledy a mnohem sugestivněji v Dějinách násilí). Dal bych 70%, když by mě poslední záběr nedovolil vztáhnout Banovu intimní linii k současnosti jako docela hluboké, věcné a smysluplně zobecnitelné vyjádření vystupující proti krvavé pomstě. Ale pořád mě mrzí, že k samotnému tématu Izrael vs. Palestina neřekl Spielberg s kolegy něco duchaplnějšího. (Imho na to nemá při své sentimentalitě potřebný duchovní rozhled, proto ta úvodní poznámka o Spikeovi :-) P.S.: Hra na akcenty mi byla znovu protivná a Geoffrey Rush znovu přehrával. (04.02.2006)

Oko za oko, dokud nebudeme všichni slepí.. Otázku, jestli pomsta a spravedlnost mohou kráčet ruku v ruce, zodpoví narůstající pochybnosti. Vše požírající had zla a násilí se zakousnul do vlastního ocasu a ten samý strach, co jste měli rozsévat, nakonec dožene i vás.. Řemeslně naprosto precizní stroj a od Spielberga asi nejkomplexnější filmařina. Stejně jako v Schindlerově seznamu dodal osobní vklad, vynechal zbytečný patos a emoce nechal bublat pod povrchem, aby si ti vnímaví našli cestu k jejich vyvření. Pokud si nemyslíte, že Izrael je Gargamelův kocour a mátě nějaké povědomí o problematické historii této země, budete už od začátku zvýhodněni a možná i oceníte autorovu objektivitu (neplést s nestranností). „There is no peace at the end of this.“ (27.01.2017)

"Mnichov" Stevena Spielberga jsem očekával s nemalým napětím. Nejen proto, že klasik americké kinematografie svým posledním filmem "Válka světů" ukázal, že dovede brilantně pojmout i téma řekněme brakové. S napětím jsem očekával, jak se Žid Spielberg vypořádá s tak palčivou a bolestivou otázkou, jakou je vztah Izraele k terorismu. Nejsem zklamán. Naopak. Jsem zaskočen a emocionálně nevídaně zvalchován. Rozsahem je "Mnichov" typickým zástupcem Hollywoodu posledních let – masivní stopáž přeje slabším místům, mnohomluvům, ztrátám tempa. Přesto filmař Spielbergovy extratřídy dokáže rozumně vybalancovat adrenalin a ideu, aniž by jedno či druhé příliš utrpělo. "Mnichov" tak střídá adrenalinové sekvence jednotlivých nájemných vražd s vyklidněnými meditativními úseky, v němž hrdinové přemítají o etice, právu a spravedlnosti. Střídání obou pasáží je někdy strhující (to když se idea prolne do akční sekvence, jak je tomu např. při athénské akci), někdy působí "etické" úseky až příliš rozmáchle a ztrácejí vnitřní napětí. Je neobyčejně chválihodné, že se Spielberg v mezích možností vyhnul jednoznačné odpovědi na palčivou otázku "kdo je vinen". Jeho jedinou odpovědí je hrdina Evram v naprosto strhujícím provedení (troufám si už říci) herecké osobnosti Erica Bany. V něm je veškerá dvojsečnost spravedlnosti i otázka morálky spojena do strhujícího dilematu člověka, který ve snaze ochránit domov tento ztrácí, společně se svojí identitou i svým židovstvím. Iluze o spravedlivé odplatě se zvrhává v marný hon za jakýmsi vyšším právem pomsty, do rostoucího seznamu mrtvých na obou stranách, do duševní černé díry, v níž mizí vše, oč se člověk opírá... Čekáte-li rekonstrukci mnichovských událostí, budete zklamáni. Scénář tragédii umně rozkládá do ubíhajícího děje – od prvotního seznámení skrze dobové reportáže až po strhující a zničující finále, které nazíráme jakoby skrze Evramovy představy. "Mnichov" obsahuje několik silných momentů, které ve mně probudily nečekané erupce emocí (Evram, který poprvé slyší hlas své dcery, milostná scéna prolnutá s masakrem rukojmích). Obsahuje také několik momentů, které jsou jakoby navíc, kdy se narativní koncentrace trochu rozptyluje. Ovšem jako celek je to snímek neobyčejně konzistentní, a to i po myšlenkové stránce, která se ze všech sil snaží nekategorizovat a vyhnout se stereotypům. "Mnichov" je velice působivý a silný film. Na jedné reálné události reflektuje všechnu zvrhlost a absurditu jedné z nejhorších krizí humanity dneška. To nejhodnotnější z něj je však právě osobní příběh Evrama, v němž se vše důležité bezprostředně zrcadlí. Přidám ještě výtečný soundtrack Johna Williamse, výtečnou kameru Janusze Kaminského a překvapivě dobrého Daniela Craiga. A znovu zdůrazním Stevena Spielberga, který dokonale prolnul řemeslnou vyzrálost se sebevědomím filmaře, který ví, co chce sdělit. (03.02.2006)

Až nechutně akademický Spielberg, u kterého jsem měl permanentní pocit, že si „božský Steven“ přečetl, co všechno leze kritikům na nervy a pokusil se tedy vyjít „zlým jazykům“ vstříc. Možná je to dáno tím, že jsem se k tomu filmu dostal až po Letu číslo 93, možná je to dáno mou oblibou v Schindlerův seznam, ale u Mnichova jsem se většinu času nudil. Z filmu na mě sálal doslova chlad, přes který jsem příběh sledoval nejen coby fyzicky, ale především emočně nezúčastněný divák (což mi u téhle látky přijde až neuvěřitelné). Počáteční masakr byl tak útržkovitě podán, že nebýt seznámen s okolnostmi tehdejšího útoku, zřejmě bych tak úplně nepochytil, co se vlastně kde komu stalo. Spielberg se za pomoci syrové kamery a perfektní dobové atmosféry snaží seč může, ale na rozdíl od Kauzy CIA Roberta De Nira jsem nebyl zaujat samotnou spletitostí způsobu práce (které se tvůrci nijak zvlášť nevěnují), díky čemuž mi tu chyběl protipól k té úmyslně chladné atmosféře. V Kauze CIA jsem to vnitřní zničení hlavního hrdiny (i přes Damonův herecký minimalismus) chápal díky všemožným ukázkám práce tajných služeb, Bana mě nepřesvědčil ani řevem během soulože. (01.06.2008)

Rozpolcenost současných vymezení vkusu i pojetí kvality a nekvality v současném umění vůbec je zarážející. Projevuje se plně i v těch částech, kde umění stále zůstává názorným. Podezřívat v případě MNICHOVA židovsky ovlivněného Spielberga z chladu a nepodjatosti je velmi politováníhodným nedorozuměním. Izrael, přestože z krve a bolesti nejen židovské vznikl před dlouhými šedesáti lety, nepřestal být podstatnou částí arabského islámského i křesťanského světa považován v blízkovýchodním kontextu za cosi nepřirozeného a chorobně cizorodého. Místo toho, co by spory tišil, mírnil a řešil, je naopak rozevírá a podněcuje. Na jedné straně se miliony zahraničních židů vykupují z toho, aby se do Izraele stěhovat nemuseli, na straně druhé téměř šest milionů palestinských Arabů má jistotu, že se v dohledné budoucnosti příštích 30-50 let do své staré vlasti, z níž byli postupně bezdůvodně vypuzeni, nevrátí. Ze současných zhruba 7 mil. obyvatel Izraele je téměř půldruhého miliónu Arabů; z více než 5 milionů Židů si statisíce zvykly na tuto zemi a považují ji za svoji vlast. Tragédie Mnichovské olympiády 1972 vyrůstá právě z tohoto nekončícího řetězce ztrát, frustrací, zločinů, válek; konflikt je permanentní, neustále probíhá a ročně polyká minimálně stovky lidských životů.; je součástí také naší současnosti. Filmový příběh, soustředěný zhruba do let 1972-1974, přesvědčivě - skoro by se chtělo říci až sympaticky nehollywoodsky - ukazuje tuto odvrácenou tvář, střetání proslulého Mosadu a palestinských terorizujících partyzánských bojůvek, i to, jak se na pozadí mrtvol často nevinných lidí v hlubokém míru relativizují a posléze postupně rozplývají zdánlivě jasné skutečnosti dvou nepřátelských černobílých pohledů do bezradného ztracena. Zůstává jen krev a nenávratně utracené lidské životy. Kvalitní herecké výkony, úspěšně zvládnutý pokus o ústřední motiv filmu (průběh atentátu) i brilantní kamera posouvají film na rozhraní uměleckého a lehkého thrillerového žánru kinematografie hraného filmu. Napětí z něj neustupuje ani ve zdánlivě klidných scénách. Je jisté, že V MNICHOVU Spielberg dosáhl na jeden z vrcholů své dosavadní tvorby. (01.02.2009)