Večeře u Noriko

Noriko no Shokutaku hodinu začíná, hodinu končí a půl hodiny se láme. Námět a scénář je od Suicide Club neskutečný pokrok a evoluce myšlenky do evropské dospělosti. Pro představu je to, jakoby Lynch šukal Hanekeho a někdo si u toho psal poznámky. Tedy již podruhé (po Kimyô na sâkasu) měl u mě Sono našlápnuto na absolutno. Opět to posral. Zatímco Kimyô geniální formu zazdilo stupidně řešeným vyvrcholením, které ještě tak dlouho řvalo na diváka, že graduje až to začalo vadit, Noriko podrazila nohy forma. Film vypadá strašně, jak debut z kapesného a trvá dost dlouho, než ho začnete brát vážně (naštěstí to má pojištěno stopáží). I poté se však udrží další neduh a to jsou vnitřní monology, které nejsou ničim jiným než doslovným popisem situace, kterou právě vidíme - kluk obejme babičku a je nám řečeno "kluk objal babičku", muž se vrátí do místnosti a overvoice hlásí "vrátil jsem se místnosti". Tahle úlitba slepým divákům není rozhodně nic, co bych ocenil a téměř 160 minut filmu donutí několikrát k tomuto faktu změnit stanovisko, ale nikdy v jeho prospěch. (14.10.2011)

Noriko no Shokutaku je rozdělena do několika kapitol. V první kapitole nenastoluje "dokonalou a čistou romanci, aniž by se tam kdokoliv do kohokoliv zamiloval a nebo pomyslel jen na opačné pohlaví", ale snaží se do diváka propašovat pocity, které prožívá hlavní hrdinka; její pohled na svět a její trápení se tím, že ji nikdo nerozumí a že je ve svých 17 letech pořád na (úplně) všechno jen sama, bez přátel a pochopení rodiny. Kvůli tomu a touze někam patřit se začlení do extrémistické komunity, která, díky detailnímu vykreslení chodu, dává nový a lepší rozměr celému Jisatsu saakuru. Noriko není japan-shock ale mrazivé drama. Ruční kamera celé dění posouvá o stupeň výš do reálnosti a násobí tím tíhu emocionálního dopadu. Třetí díl by už nejspíš nebyl dobrý nápad, ale Noriko.. je prostě geniální. (10.07.2005)

Při sledování Noriko mě mrzelo, že jsem viděl Suicide Circle až pak, protože jsem myslel, že mi objasní pozadí celého toho fenoménu Suicide Clubu (což se nakonec nestalo:). Zde jsou události kolem hromadných sebevražd jen jedním střípkem v celé mozaice příběhu, a zatímco SC byl především o vyšetřování sebevražd + ukazoval něco z japonské mentality, Noriko se ve svém delším časovém záběru může soustředit na pár lidí a především hlavní hrdinku a zkoumat, jak se časem a pod různými vlivy mění... z tohoto pohledu to myslím je o dost více propracované, a ne méně zábavné. (15.07.2005)

Chýbajúce puzzle? Áno aj nie. Sono prostredníctvom Noriko a jej sveta vysvetluje svet Suicide Clubu, ibaže je to vysvetlenie čiastočné a hlavne silno symbolické. Piatu hviezdu vlastne nedávam preto, že pre mňa je Suicide Club dokonalý taký aký je, a teda najmä symbolický, a vysvetlenia nepotrebuje. Ako samostatný film to je ale geniálne bezpochyby tiež. (31.03.2013)

Psychoanalytická drátenka idúca až na dreň. Ak sa hovorí o Love Exposure ako ultimátnom zavŕšení všetkých filmov o láske, je Noriko's Dinner Table ultimátnym zavŕšením všetkých filmov o rodine. Sono sa ešte nikdy predtým neponoril tak hlboko a sugestívne do vnútra svojich postáv, pričom ich vydoloval takmer na maximum. A tiež až na jednu výnimku nikdy predtým nenatočil film tak zvláštny a pritom tak opojne a desivo uveriteľný. Pritom vo vzťahu k Suicide Club sa film nedá definovať ako jasný kúsok skladačky, ktorý perfektne zapadá do celku - naraz sa totiž odohráva pred ním, počas neho aj po ňom, pričom sa vyhýba jasnému prepojeniu či banálnym scenáristickým pokusom o vysvetlenie. Ponecháva ho taký, aký je, berie si len okrajové postavy, ich vzájomné vzťahy a miesto návratu tematicky rozširuje univerzum o majstrovský príspevok - štúdiu rodiny v modernej japonskej spoločnosti. Takmer dva a trištvrte hodiny hĺbkovej sondy pojednávajúcej o identite, vzťahoch, rodičoch a deťoch v hre, riadiacej sa prísnymi pravidlami a v ktorej má každý rolu, akú si vyberie. V hre zvanej život. Postupná metamorfóza Noriko, Yuky a ostatných, predstavujúca jemné psychologické odtiene, s ktorými Sono opatrne narába, podlieha tomu, čo si želá okolitý svet, nie tomu, čo si želajú jeho "hrdinovia". Osobne ma zaujali zámerné časové lapsusy, ktoré evokujú úmyselné ohýbanie reality, ktorá je reálnejšia ako skutočný svet. Začínam vidieť, že vlastne všetky Sonove filmy sú prepojené ako uzavretý kruh v spoločnom a jednotnom univerze, ktorého podobu a zákonitosti stanovil v roku 1985 svojim surrealistickým debutovým krátkometrážnym filmom Ore Wa Sion Sono Da!. Nerád sa opakujem a používam takéto výrazy, ale... Sono je génius. 100% (12.06.2014)