Respice finem
VOD (2)
Obsahy(1)
Dokumentární film Jana Špáty o starých osamělých ženách, dožívajících svůj život na venkově. „Ty ženy vesměs nemají strach ze smrti, snad jen z umírání, a to ne proto, že se bojí bolesti, ale že by někoho obtěžovaly, potřebovaly. Smrt je pro ně součástí života, je jeho samozřejmou složkou,“ říká režisér v explikaci svého filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (35)
Smířlivé zpracování smutků obyčejných lidských příběhů s kupou moudrosti. "Hora ruit, respice finem" (Čas kvapí, pamatuj na konec) s vyzněním jiným, než současné "starej se o sebe". ()
Všechny dobré rodačky přímo od pramene v estetizované zkratce. Od Špáty zatím nejblíž pěti hvězdičkám, nicméně pořád mám problém jednak s tou přelétavou mozaikovitostí, která se mi tak docela neskládá do celku, aspoň pocitového, a jednak s neodbytným dojmem, že na mě autor z každého druhého záběru významně pomrkává, jak to umí pěkně natočit. ()
pravdivé, smutné, ale výborně natočené ... ()
Jímavé. ()
Pěkné. Pojaté zajímavě nekonkrétně. Díky změně životního stylu tento dokument neplní zcela svou původní funkci, ale ukazuje cosi o dřívějším životu, kdy lidé (ženy) ve stáří žili v blízkém vztahu s přírodou, ač za pro dnešní lidi možná nepříznivých podmínek. *** Ve zkratce: O vdovách nad 65 let, kteří si volají pomoc dopisy připěvněnými na obojky psů. ()
Film jsme sledovali během přednášky v předmětu "Základy kultury", rozhodně jde o zajímavý dokument, který zachycuje obraz chudých žen na venkově. ()
Natolik melancholicky a realisticky pravdivé, že tento unikátní dokumentární snímek dokáže vyvolat v tak krátkém čase takovou směsici emocí, že zážitek ze sledování ve vás zůstane ještě hodně dlouho. Minimalisticky vyvážené a neobyčejně působivé. ()
Tenhle dokument ve mě vyvolal neuvěřitelnou směsici pocitů - od deprese a smutku po obdiv, úctu. Mám z toho celého takové podivné mrazení. ()
Velmi vzácný druh dokumentu, který v sobě snoubí krásu, samotu a pokoru. Říkala jsem si, co v těch ženách vidím...nechtěla jsem v nich vidět pouze staré, opuštěné ženy, které jsou rády za trochu čerstvého vzduchu a upřímný pohled svého psa. Chtěla jsem v nich vidět dítě, kterým jsme po celý život, dospívající dívky, které mají své sny, matky, které se starají o své děti a přejí si jim dát víc, než mohou. Dívat se jim do tváře a vidět ty kdysi krásné rysy, živelnost v očích a plnost rtů. Viděla jsem dlouhé životy, čirou existenci, která si nepamatuje na to, co bylo včera. Vnímá pouze okamžik a ten je jasný. Tolik syrová charakteristika života v 15 minutách. Tolik hluboká poezie existence jednotlivce a přeci - dojdeme k závěru, že život je bez všeho "vlastně nedůležitého" ve své podstatě tak prostý a jednoduchý. Děkuji! ()
Špáta jde v Schormově tradici a daří se mu to báječně ()
Nečekal jsem, že mě tenhle dokument tolik zasáhne... Opravdu působivé a smutné ()
Hodně mě to zasáhlo. Možná je to tím, že jsem každé léto trávil u babičky na vesnici v Podkrkonoší. Děda umřel brzo a babičce tak zůstala jen práce. Když přišla i o ni a musela už jen sedět a koukat na televizi (než přišla o zrak), dny se jí neuvěřitelně prodloužily, až nesnesitelně. I když měla to "štěstí", že v domě s ní žila i teta, sestřenice a další, byla neuvěřitelně sama. A samota je nejhorší. A tak posledních 10 let už jen čekala na smrt. Stejně jako jedna paní v tomto dokumentu, která upozorňuje na to, že mladí umírají a staří žijí až moc dlouho. Smutné, pravdivé. O upřímném vylíčení kolektivizace, o kterém ve snímku také padlo pár slov, ani nemluvím. Zvedal se mi žaludek, když stará žena vyprávěla, jak si museli koupit zpátky svoji chalupu. Jak se toto mohlo dít? A jak někdo může volit komunisty?!?! ()
tak nevím - žádná úplně extra moudrost stáří na mě nevykoukla - možná je to tím stářím ( filmu ) ... ()
"...a Šmudla běží." To mě tedy dostalo. Dnes už si pejska pro pomoc nepošleš. Dnes už takto slabounce vypadající lidé v chalupách nezůstávají, to by sociálka nedopustila. Dnes jsou bezpečně umístěni.... ()