Capote

Přečtení knihy Chladnokrevně před shlédnutím otevře nové obzory (detaily Perryho života, důležité okolnosti, které byly opomenuty...). Zároveň se vám ale bude snímek zdát o to horší a k uzoufání krátký. Ovšem sledovat Philipa Seymora Hoffmana - chci říct oživlého Capoteho - je zážitek dostatečně nevšední i bez nepropracovaného pozadí nechvalně známé Holcombské tragédie. Finální scéna ve "Skladišti" je nezapomenutelná. (19.02.2008)

Je dosť otázne, či bol v tomto filme Capote vykreslený ako kladná, alebo záporná postava. V každom prípade ako geniálna a lišiacky zmýšľajúca, chladná. O herectve Philipa Seymoura Hoffmana sa toho už popísalo dosť a myslím zaslúžene. Takže aj to prispelo už k fajn spracovaniu tejto filmovo náročnej témy, čomu zodpovedá aj nominácia za scenár. Ja som pravdu povediac o Capotem nevedel skoro nič, ale po tomto filmíku to budem musieť dohnať. Rovnako ako aj genialitu snímku, ktorá mi tiež ušla pomedzi prsty. 60%. (03.09.2006)

Tak nak nevim, co si o tomhle filmu myslet. Cekal jsem, ze to bude bud detektivka, vypraveni o Capotem nebo pribeh vrahu, ale v tomhle filmu je od vseho neco a tak se vlasne hlavnim motivem stava otazka "Proc?". Proc vyvrazdily chladnokrevne rodinu hodnyho vesnicana. To je to, co se Capote snazi cely ty roky zjistit. Nicmene se musi uznat, ze i kdyz se film sestava vicemene z dialogu, dokaze zaujmout a nenudi. Vykon Philipa Seymoura Hoffmana byl takovej zvlastni. Obcas pusobil jako milej clovek, obcas jako peknej vychcanek a obcas byl vylozene nesympatickej. Nicmene, i kdyz nevim, jak moc to odpovida skutecnosti, hral perfektne a jeho vykon byl uveritelnej. Jediny, co se mi nezdalo, byl konec, kdy se rozbrecel, ackoliv vzhledem k predchozimu deji by mel bejt spis rad. Chvilku mi trvalo, nez sem si zvyk na jeho teplej pisklavej hlasek, ale musim uznat, ze prave jeho hlas ma velkej podil na zapamatovatelnosti jeho postavy. Rozhodne mohli tvurci par veci dotahnout, obcas zustal nejakej rozhovor nebo scena takovej neuzavrenej, ale celkove se jedna o poutavej "zivotopisnej" snimek. (30.01.2007)

Kdybych si před shlédnutím snímku nepřečetl jméno režiséra, téměř bych si vsadil na jméno... P. Sorrentino. Hodně podobný rukopis a to včetně pojetí hlavní role P.S. Hoffmanem, které je v dosti ohledech podobné projevu Toniho Servilla. Dva v dosti ohledech podobné lidské příběhy a přitom tak rozdílné osudy. Na jedné straně uznávaný spisovatel, co cítí příležitost napsat knihu, na kterou (a tím pádem i na něj) lidé jentak nezapomenou, na straně druhé, vrah (vězeň) čekající na odsouzení (vykonání trestu) mezi sebou vedou dlouhé dialogy, odkrývají svoje minulosti a dozvídají se o tom druhém (a zároveň sami o sobě) spoustu nových informací. Capote je stále více fascinován osobou jménem Parry Smith, až se jejich osobnosti téměř prolnou a vy si s postupujícím časem říkáte (kladete otázku), kdo z těch dvou je větší zrůda. Zda vrah Parry Smith, či Truman Capote čekající jako sup na Parryho smrt, aby mohl dokončit svou knihu, ale zároveň (tváří v tvář posledním společným okamžikům) si uvědomuje, že mu Parryho osud není zcela lhostejný a zároveň jako by si vše (před sebou samým) snažil ospravedlnit. Byť svědomí je mrška proradná, kterému člověk neporučí. Odpověď (úsudek) nechť si každý vysloví (udělá) sám. Menší výhrady bych měl (zejména mohlo být odkryto (nakouknuto) mnohem více z (do) komplikované osobnosti samotného Capota) a troufám si (zde) tvrdit, již v úvodu mnou zmiňovaný P. Sorrentino, by dokazál z tématu "vyždímat" víc, nicméně zároveň přiznávám, jedná se o debut jako řemen a rád si počkám na další Miller(ův) chystaný snímek Moneyball http://www.csfd.cz/film/255150-moneyball/videa/ . 88,8% p.s. knihu si sebou určitě přibalím na chystanou dovolenou..... (29.08.2011)

Jako biografie geniálního spisovatele příliš ploché a jako film o románu zase bezobsažné. Capoteho tvůrčí genialita se zde omezuje na několik chabých zmínek o jeho předchozím díle a samotné vytváření toho nejzásadnějšího nezajde dále, než kolik je schopen si divák utvořit po přečtení Chladnokrevně samotného, popř. shlédnutí Brooksova stejnojmenného filmu. Stominutová homosexuální kreace Phillipa Seymoura Hoffmana se tak stává pouze snaživou pózou, která by možná provokovala v 60. letech, ale nikoliv dnes. Výsledek je pouze prázdná bublina, kvůli níž se v době uvedení křepčilo víc, než kolik si možná zasloužila a naopak jako pocta geniálnímu vypravěči, potažmo románu, je to asi stejně tak působivé a originální, jako kus mramorové desky. (06.05.2007)