Posedlost

Filmový tanec svatého Víta, kde si nebudu nalhávat, že jsem pochopil metafyzické pozadí celého obrazu, byť některé výjevy byly přece jen zcela zřetelné. Svůj výklad si raději nechám pro sebe, ale v rámci rychlé freudovské psychosebeanalýzy jsem si vyšel jako prase, vše je tedy v naprostém pořádku. V komentářích se tu často objevuje, že se jedná o těžce stravitelný a náročný kousek, což nemohu potvrdit. Velmi rychle jsem totiž přistoupil na Zulavského pravidla, tedy, že žádná nejsou a vůbec to nedává smysl. Koneckonců to poslední několikrát sděluje ústy svých hrdinů i sám autor. Touha po pochopení pak samosebou může vést k bolehlavu, nesmysl totiž nelze chápat, pouze přijmout. Hned po projekci bych, se přiznám, ale s hodnocením šel mnohem níž, nicméně tohle je klasický případ díla, které je dobré si nechat v hlavě uzrát, samosebou za předpokladu, že vám do ní něco zaseje. Nesmyslně geniální trojka! (29.03.2020)

Mučivý portrét rozpadajícího se manželství ! Issabelle Adjani předvádí neskutečný herecký výkon,takhle chaotickou,hysterickou,psychicky na dně ženskou jsem v životě neviděl a při sledování mi bylo až nepříjemně,co vše předvádí. Francouzi tímhle dílem opět potvrzují,že jsou mistři v Hororové tvorbě a mně nezbývá nic jiného,než je v tom podpořit plnou palbou. (24.12.2013)

Skôr než o horor ide o nervovoparalytickú sondu do hlbín jedného odumierajúceho manželského vzťahu. A hoci sa režisér nevyhýba ani hororovým rekvizitám (slizké monštrum, s ktorým protagonistka zdieľa ruiny bytu, vrátane manželskej postele), slúžia mu skôr ako metafora, než žánrová ingrediencia. Považujem sa za dosť otrlého diváka, ale Zulawského film ma chvíľami naťahoval na škripec s väčšou intenzitou, než s akou Leatherface štartuje pílu po zaklopaní neohlásenej návštevy. Zmar, bezútešnosť a koncentrovaná vyšinutosť prýšti z každej sekvencie filmu a ak veríte známej Nietzscheho sentencii („ak človek nazrie do priepasti, aj priepasť nazrie doňho) potom verte tomu, že Possession sa vám zavŕta do duše ako červotoč. Keď som videl nádhernú Isabellu Adjani v Herzogovom Nosferatovi, bol som presvedčený, že už nikdy neuvidím čitateľnejšie stopy šialenstva v ženských očiach, ale v Possession svoj vlastný svetový rekord niekoľkonásobne prekonala. Uff, toto je poriadne hustá šálka kávy. Keby som bol citlivka, tak si to pri záverečných titulkoch nechám prejsť hlavou ako Kurt Cobain. (09.05.2006)

Balancujem medzi extrémne kladným a záporným hodnotením. Táto pozoruhodná ambivalentnosť vôbec prestupuje celý film. Výnimočne strašné! ... Myslím, že po odhodlaní dopozerať tento filmík mi Zulawský predstavil nový spôsob filmového rozprávania. Prinajmenšom fascinujúce, ak divák prijme za svoju snahu filmu roztrhať mu vnútornosti. Isabelle Adjani ako oddané, bezbranné, náruživé dieťa. (04.02.2013)

Spojenie psychologickej drámy a odporného hororu na hrane úchylnosti, bizarnosti a recesie. Najcronenbergovskejší, Davidom Cronenbergom nenatočený film vôbec. Niečo ako Mláďatá a Pavúk dohromady, a zrovnanie s VonTrierovým Antichristom má tiež niečo do seba. Ibaže keby to točil Cronenberg, nenatočil by skvele iba scény šialenstva, záchvaty a naturalistické, či krvavé scény zlučujúce ľudskú sexualitu s duševnými poruchami, alebo s organizmami neľudského pôvodu (mimochodom jedna z jeho obľúbených tém); dotiahol by film dokonca aj čo sa týka deja a zrozumiteľnosti rozprávania. A práve to je jediná slabina Zulawskeho filmu: všetky tie šialené scény sú veľmi sugestívne a niektoré skoro až nezabudnuteľné (Isabelle v metre, záver), ale nedržia až tak pohromade, ako by to dokázal David so slabším scenárom a béčkovými hercami. Takže hviezdička dole za trošinku nezvládnutú réžiu v nehororových pasážach. 90% (25.05.2012)