Ostatni dzień lata
Last Day of Summer, The
Réžia:
Tadeusz KonwickiScenár:
Tadeusz KonwickiKamera:
Jan LaskowskiHudba:
Adam PawlikowskiObsahy(1)
Muž a žena se potkají na prázdné pláži. Dokážou navázat vztah, nebo už toho příliš mnoho zažili? Minimalistická etuda pro dva herce oceněná v roce 1958 na MF dokumentárních a krátkých filmů v Benátkách i na světové výstavě EXPO v Bruselu vypovídá mnohé o celé poválečné generaci. Jako svůj režijní debut ji natočil Tadeusz Konwicki, více známý jako spisovatel. (Letní filmová škola)
(viac)Recenzie (8)
Spisovatel a režisér Tadeusz Konwicki debutoval minimalistickým snímkem odehrávajícím se výlučně na pláži baltského moře. Tady se setkávají dvě bezejmenné postavy - ona a on - oba poznamenaní válkou. On se ji snaží přimět, aby zapoměla na minulost, nevracela se z dovolené a začala s ním nový život. Snímek však směřuje k hořkému konci a k pocitům deziluze a nemožnosti minulost vymazat, což podtrhává závěrečný záběr zbytečného boje s vlnami a snahy překřičet je. Konwického zpracování válečných zkušeností je značně odlišné od ostatních filmů Polské filmové školy, ale taktéž velmi působivé. Na kvalitě snímku dodávají i herecké výkony obou protagonistů Machulského a Laskowské. ()
Akýkoľvek záber "mimo priestor" by ľahko mohol zničiť celé kúzlo, ktoré sa Konwickemu podarilo vytvoriť jednou scenériou a dvoma postavami. Očividne film vznikal značne improvizačne a za bojových podmienok. Štáb tvorili piati ľudia, z čoho jeden mal na starosti jedlo. Všetko prebieha pomerne hladko, postavy sa občas nechajú trochu nepravdepodobne uniesť. Hlavnou témou bude zrejme osamelosť, čomu dopomáha aj dokonale do príbehu integrované prímorské prostredie, zahrnujúce v sebe pocity melanchólie, strachu, nekonečna, osudu, krásy, lásky......to, čo pociťujú prítomní potenciálni milenci. ()
Moře, pláž, nebe. Svobodný, symbolický a abstraktní prostor jako dějiště osamělého setkání ženy a muže, jejich vzájemného vztahu, ostychů, rozprav a sbližování. Pozoruhodný minimalistický snímek, naplněný niternými dramatickými epizodami, může tematizovat existenciální tíhu válečných vzpomínek, stejně jako věčný a univerzálně srozumitelný příběh údělu muže a ženy, pomíjivosti krásných chvil, strachu z lásky či smrti. Režisérský debut Tadeusze Konwického, jenž se jinak proslavil jako spisovatel, se od soudobých děl Polské filmové školy odlišuje především jemnou poetikou a ztišenou atmosférou. ()
Tři hrdinové - Ona, On a písečné břehy Baltu. Končící prázdniny a prostý, krátký milostný příběh, který ale nemůže dojít naplnění kvůli stále citelným válečným šrámům. Konwického autorský debut překvapuje formálním minimalismem a narativní vyprázdněností. O hlavních hrdinech se divák téměř nic nedozví, je mu ale dovoleno s nimi prožít jeden den, prodchnutý nostalgickou atmosférou vědomí, že to, co právě prožívají, je krásné, ale pokračování je vyloučeno. ()
Konwického komorní drama hledání společné řeči odhaluje již ve svých prvních chvějivých záběrech analogii mezi končícím létem a završujícím se srpnem života stárnoucí ženy, kterou si v pouštních kulisách baltského pobřeží nachází cosi, co sama hledala tak dlouho, že se z toho stal přízrak. Přes závažnost všech dialogů i mlčenlivých interakcí, přes hloubku pohledů a žár doteků k sobě poutá pozornost především znění zachyceného prostředí. Zvláštní hlučné ticho pobřeží jako by absorbovalo veškerý neklid obou protagonistů a rozprostíralo jej i do budoucnosti, v níž lze již tušit září. ()
Hiroshima mon amour u Baltu – ona jako Alida Valli v Il Grido (pravda, trochu východně jetá), on jako východně vychrtlý Belmondo v A Bout de souffle. Tedy existencialismus Antonioniho a nejlepších Resnaisů. Konwického debut trpí občas pouze starou dramaturgií (seznamování na začátku, povinné železno-oponné motivy a morálka, některé dialogy – Konwicki je literát). Statičnost oproti tomu nevadí, naopak je tu obrovská výhoda čistého tvaru, iluze reálného času a uvolněnosti improvizace (housenka) – vše je prosté, jednoduché a nakonec krásné. ()
Výborný autorský snímek Tadeusza Konwickiego. Setkání dvou osamělých lidí na pláži. Pouze ona, on, písek, duny, nebe a moře. I přesto, že k sobě cítí náklonnost, nemohou se sblížit. Traumata války, strach z lidí i strach z života jim v tom brání. Výborná režie, scénář, Irena Laskowska i Jan Machulski a také kamera. Narozdíl od nových filmů na téma "setkání dvou osamělých lidí" je Ostatni dzień lata také naprosto reálný. I tolik opěvovaná trojice Linklater-Hawke-Delpy v tomto mocně pokulhává. ()
Říkala jsem ti to. Je poslední den mého léta. Zhrzená a osamělý v liduprázdné plážové poušti, na hranici země a moře, jen ve společnosti příležitostně vřískajících MIGů, zastupujících memento toho, že i když bylo nedávno hodně zle, může být ještě hůř. Do tří čirých živlů rozevřená situace otevírá prostor naprosto čemukoliv, aby se ve výsledku stala svědkem postupného borcení nadějí na cokoliv útěšného; cokoliv, co by slibovalo navázat na zpřetrhanou existenci. Neutěšený vývoj událostí povznáší rám perfektní kinematografie, nechávající vzpomenout na jiné filmy, plodně okouzlené sypkými materiály. Kdyby představitelka hlavní ženské role Irena Laskowska vypadala (i v plavkách!) méně jako Jaroslav Marvan, chuť rozjet se k Baltu by byla větší. Czego Pan szuka? ()