Zloděj koní

Zloděj koní je existenciální poezií v bytostném prostředí tibetského buddhismu. Na jedné straně tak je nábožensky vedené povznesení duše nad hmotu a přízemnost pozemského bytí a zároveň též nábožensky bázlivá pokora před extrémní mocí autokracie přírodních živlů. Na straně druhé na svou kořist lačně číhají drsné existenční podmínky. Lidské společenství tu musí spoléhat na kolektivní sepětí a vzájemnou prospěšnost, a jakékoliv porušení intimní důvěry jednotlivcem je v zájmu společenství nemilosrdně potrestáno. Existenciální filmová poezie s pohledem zatajené hrůzy obdivuje majestáty přírody, nejvyšší intenzity dosahuje mantrická estetická dokonalost v přímé konfrontaci a kontrastech s bídnou existenciální mizérii lidského života. Vyobcování, dále pokorná snaha o vymanění se z toho duševně a tělesně rozkladného stavu ostrakizace, beznaděj z nemožnosti změny osudu, a nakonec v pocitu zoufalství ta náhlá vzpoura proti zavedenému pořádku. Hrdinou estetikou tibetského buddhismu stylizované existenciální poezie je Norbu (pozoruhodný Rigzin Cešang), muž, porušující ekonomické ujednání náboženského protektorátu společenského uspořádání komunity. Vykoupení má v království mantry flagelantské sklony v přesvědčení cesty osvícení mysli, ale samotné existenční potřeby zanechávají vlastní nitro zjizvené a rozervané. Existenciální balada náboženské mystiky tibetského buddhismu! Hlavní ženskou postavou příběhu je Dolma (zajímavá Džidži Dan), manželka Norbua. Přirozeností je soudržnost rodiny i v těch trudných existenčních časech. Víra je jedinou nadějí. Z dalších rolí: prokletým Norbuovým živobytím zklamaná babička na sklonku života (Daiba), či bezelstně bezprostřední a energický Norbuův synáček Taši (Džamko Džajang). Zloděj koní, to je estetika buddhistického povznesení ducha a mysticky náboženského ukotvení běžného života, ve kterém dochází k existenciální rozervanosti nitra jednotlivce v období, kdy se lidská důstojnost smrskla v pouhé existenční přežívání. Existenciální poezie dostala specifické podmínky k jedinečnému filmovému prožitku. (24.07.2020)

[2,5*]     Pôsobivé dielo, hlavne svojou vizuálnou krásou, kde významnú rolu hraje divoká príroda, majestátne hory. Viac ako dráma je to ale skôr dokument o spôsobe života a zvykoch (najmä náboženských) tibetských domorodcov, ktoré mi príliš zaujímavé nepripadajú. Iste, je v tom hodne mystickosti, čo nie je na škodu, ale nemohol som sa pri tom zbaviť pocitu márnosti života venovanému takýmto rituálom. Inak je to poriadne surové, ako je aj krajina, v ktorej sa to odohráva. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (15.11.2021)

Vizuálně opojné záběry nekonečné krajiny, meditování mnichů nebo slavnostního uctívání tibetských božstev jsou v ostrém kontrastu nad neutěšenými obrazy krutých horských podmínek, koloběhu života, kde je místo pouze pro násilí, které je pro zachování rodu bezpodmínečně nutné. Tvrdý život je v tomto prostředí podáván s naprostou samozřejmostí, kde není prostor ani čas na nářek nebo zamýšlení se nad svými činy. A tak vlastně končí i Zloděj koní, nemilosrdným obrazem výsledku čistého násilí bez jakéhokoli náznaku soucitu. (16.06.2011)

Západní člověk si často tibetský buddhismus neboli lamaismus idealizuje a zplošťuje, leckdy daleko za hnanici kýče. Film Zloděj koní si všímá hodně temných stránek buddhistických rituálů, i když asi nezasvěcený divák zřejmě význam jednotlivých scén nepochopí a zůstane pro něj barvitou pohlednicí, k čemuž má Zloděj koní i tak dost výrazné sklony. (13.04.2011)

Nuda, nuda a ještě jednou neskutečná nuda. Poctivě dodíváno do konce jen s vypetím všech sil a nasazením vinné meducíny... Neglorifikovaný pohled do života v drsné tibetské krajině přináší sice vizuální krásu, ale opravdu je k ukousání rozvláčný, zdlouhavě zachycující náboženské rituály apod. Zkrátka, doporučit určitě nemohu... (19.11.2015)