Zloděj koní

Pravda, on ten snímek vlastně je o zloději koní, ale především je to neskutečná ukázka toho, jak také může vypadat život někde, kde my si ho možná ani nedovedeme představit. Jsou tady scény, na které se snadno nekouká, ale jsou to scény, které k tomu životu, který je nám zde prezentovaný, patří. V tomhle je neskutečná síla filmu, která ukazuje sílu člověka i jeho slabiny, a to v souladu s přírodou. (24.01.2016)

Nuda, nuda a ještě jednou neskutečná nuda. Poctivě dodíváno do konce jen s vypetím všech sil a nasazením vinné meducíny... Neglorifikovaný pohled do života v drsné tibetské krajině přináší sice vizuální krásu, ale opravdu je k ukousání rozvláčný, zdlouhavě zachycující náboženské rituály apod. Zkrátka, doporučit určitě nemohu... (19.11.2015)

Zloděj koní je existenciální poezií v bytostném prostředí tibetského buddhismu. Na jedné straně tak je nábožensky vedené povznesení duše nad hmotu a přízemnost pozemského bytí a zároveň též nábožensky bázlivá pokora před extrémní mocí autokracie přírodních živlů. Na straně druhé na svou kořist lačně číhají drsné existenční podmínky. Lidské společenství tu musí spoléhat na kolektivní sepětí a vzájemnou prospěšnost, a jakékoliv porušení intimní důvěry jednotlivcem je v zájmu společenství nemilosrdně potrestáno. Existenciální filmová poezie s pohledem zatajené hrůzy obdivuje majestáty přírody, nejvyšší intenzity dosahuje mantrická estetická dokonalost v přímé konfrontaci a kontrastech s bídnou existenciální mizérii lidského života. Vyobcování, dále pokorná snaha o vymanění se z toho duševně a tělesně rozkladného stavu ostrakizace, beznaděj z nemožnosti změny osudu, a nakonec v pocitu zoufalství ta náhlá vzpoura proti zavedenému pořádku. Hrdinou estetikou tibetského buddhismu stylizované existenciální poezie je Norbu (pozoruhodný Rigzin Cešang), muž, porušující ekonomické ujednání náboženského protektorátu společenského uspořádání komunity. Vykoupení má v království mantry flagelantské sklony v přesvědčení cesty osvícení mysli, ale samotné existenční potřeby zanechávají vlastní nitro zjizvené a rozervané. Existenciální balada náboženské mystiky tibetského buddhismu! Hlavní ženskou postavou příběhu je Dolma (zajímavá Džidži Dan), manželka Norbua. Přirozeností je soudržnost rodiny i v těch trudných existenčních časech. Víra je jedinou nadějí. Z dalších rolí: prokletým Norbuovým živobytím zklamaná babička na sklonku života (Daiba), či bezelstně bezprostřední a energický Norbuův synáček Taši (Džamko Džajang). Zloděj koní, to je estetika buddhistického povznesení ducha a mysticky náboženského ukotvení běžného života, ve kterém dochází k existenciální rozervanosti nitra jednotlivce v období, kdy se lidská důstojnost smrskla v pouhé existenční přežívání. Existenciální poezie dostala specifické podmínky k jedinečnému filmovému prožitku. (24.07.2020)

Tibetské reálie jsou samy o sobě působivé a neuvěřitelně fotogenické a Zloděj koní nám přináší i jiný pohled na Tibet, než jakého se nám dostává hojně v nejrůznějších dokumentech. Ale k dokonalosti mi tu něco chybí. Navíc aspoň doufám, že buddhismus je dost o něčem jiném, než o modlení se, aby nám Buddha dal to nebo ono. (12.11.2009)

Vizuálně opojné záběry nekonečné krajiny, meditování mnichů nebo slavnostního uctívání tibetských božstev jsou v ostrém kontrastu nad neutěšenými obrazy krutých horských podmínek, koloběhu života, kde je místo pouze pro násilí, které je pro zachování rodu bezpodmínečně nutné. Tvrdý život je v tomto prostředí podáván s naprostou samozřejmostí, kde není prostor ani čas na nářek nebo zamýšlení se nad svými činy. A tak vlastně končí i Zloděj koní, nemilosrdným obrazem výsledku čistého násilí bez jakéhokoli náznaku soucitu. (16.06.2011)