Cesta hlubokým lesem

Romantika ve víru idealistického nadšení a kostnatění síly nabírající ideologie (a tedy jejího odhazování pláště). Šajze, to je doják. Cyril je hroznej idiot (a Mojmír Fašung hroznej "herec"). Filmařsky to není špatné, takové "civilní" (prostě socrealismus jak vyšitý), Kačer s Prachařem hrajou výborně. Hudba výborná, dělal ale Liška jinou než výbornou hudbu? (10.06.2014)

Naturalistické dílo nebývalé psychologické hloubky věrohodně prezentuje svár vnitřní pravdy a poznání člověka s jeho politickou deformací (zvnitřněním vnější, falešné ideje politické). Život proměněný v službu cizí myšlence se zákonitě obrací proti člověku. Z lidstva se stává masa, z níž se scelují ostré hrany nových světů. Stejně pomíjivých jako jsou těla, která je utvářejí. Velmi moudře tento snímek nepojednává o sporu dvou politických koncepcí, v němž by se potýkaly právě jen ideje, byť zosobněné lidmi, ale o válce duší. Závěrečný obraz Rudolfovy vnitřní rezignace je dokonalým výrazem smutku z tohoto poznání a současně i předtuchy podobného osudu, jaký stihl Cyrila. (06.02.2010)

Nedejte se odradit neznámým jménem režiséra, tohle je politický thriller par excellence. Na téma kolektivizace jsem už viděl Krejčíkovu Fronu: to byla obyčejná agitka z 50.let. Tohle je ale prvotřídní věc, jaká se jen tak nevidí (i v mezinárodním srovnání). Zabírání majetku sedlákům se zdařile věnují ještě další filmy, ale to jsou trochu jiné žánry: Noc nevěsty je balada, Smuteční slavnost je mezilidské drama, Všichni dobří rodáci je sága o životě na vesnici. A pro úplnost ještě přidám na hlavu postavený thriller o statkářích-záškodnících: Cesty mužů. (03.03.2010)

No a pak že tu nebyla kontrarevoluce, když si filmaři dovolili točit takovéhle filmy ! Na rok 1963 hodně zajímavá věc. Zjišťuji, že k pozvolným svobdnějším nádechům a kritice režimu docházelo už mnohem dříve než jsem si myslel. Samozřejmě ne na tvrdo, vše je tu jen v náznacích, nicméně i ty se obzvláště tehdy musely rovnat revoluci! Bohužel to ale byli většinou komunisté co v té době kritizovali komunisty. A tak dobrý, odsoudily se kulty Stalina, Klémy, Ruda Slánský, Margolius ad.. se pomalu uznali jako nespravedlivě popravení, ale třeba řada vojáků západního odboje hnila v kriminálech dál. A soudruh to tu chtěl mít stále pod vedením strany... Cesta hlubokým lesem zaujme z mnoha ohledů. Jednak je to kamera, pak zvláštně geniální místy až psychidelická hudba Lišky a nakonec je to herecké obsazení. Hlavní role se zhostil Mojmír Fašung, jehož neherectví skvěle zapadlo do jeho role. Von je hloupej, ale silnej řekli by jste o něm... Skvělý je tu Kačer, který po zaškolení v Praze se vrací do pohraničí konečně zatočit s kulaky a kolektivizovat. Perfektní je sedlák Prachař, to byl vážně úžesný herecký výkon a perfektně ukazuje čím vším si museli drobní sedláci, statkáři atd... projít. ,,Mně to tu vzít nemůžeš, já jsem na svým'' ... To je prostě přesné. Pokud jim bodrý komunista ještě odvedl fešnou dcerku, která se nechala zblbnout, museli otci zůstat oči opravdu jen pro pláč. Film končí na začátku padesátých let, kdy si soudruzi v rámci čistek začali jít po krku a kdy i oni sami poznali co je strach a jakou sílu má ta obluda, kterou do vítězného února vší silou stavěli na nohy často s dobrými úmysly. Doporučuji vidět ! Dávám za 4 schované pytle pšenice. * * * * (05.02.2020)

Film z doby, kdy už všichni komunisté už nepatřily k pojmenované mase, ale začaly se z vydělovat jako jednotlivá individua, případně dvojice či skupiny protikladů. I já jsem měl na zřeteli dva komunistické "oponenty": Zakladatele KSČ ve Žďáře Tobiáše, o kterém mi vykládala jako obvykle moje matka, a který se k ních choval "otcovsky" - přitom mě velmi zaujal a dojal příběh, když se snažil opatřit auto (tehdy jedno ze tří ve Žďáře), aby odvezl zraněného dělníka do nemocnice v Havlíčkově Brodě (neúspěšně) a ředitele ZDŠ Picku, který měl sadisticky propracovaný systém trestů za opisování, napovídání, vykřikování atd. V podstatě komunistické revolučné nadšení podlehlo velmí brzy entropii a velmí brzy se stalo pouhým rozdělováním prebend. Mezi komunistou z roku 21, komunistou z roku 48, komunistou z roku 68 a komunistou z roku 89 byl takový rozdíl, že by se měli jmenovat pokaždé nějak jinak. - Ovšem klasická dietlovka, i když měl Jaroslav Dietl teprve pětiletou praxi. (22.06.2020)