Čapajev

Téměř první slovo tohoto filmu je „Češi“. Ano, Češi, rozuměj českoslovenští legionáři bojující na straně bílých proti rudým. Neručím za dokonalou správnost, ale jsou úvodní slova zhruba přeložena tato: „-Stát! Kampak? –Češi nás vytlačili z osady, Vasiliji Ivanoviči. –Češi? A pušku máš kde?“ (Po následné scéně, v níž jsou rozprášeni bezradní obránci jakéhosi mostu, se však už s „našimi“ nesetkáme.) Film o legendárním rudém vojevůdci zřejmě dokonale splňoval, čeho měl u sovětského diváka dosáhnout. Aniž by se nadýmal komunistickou ideologií (když, tak spíše kovanou stranickostí, která je nenápadně vplétána do motivu vojácké disciplíny), předkládá mu romantický obraz chrabrého válečníka, hrdiny, který bojuje za tu „správnou“ věc. Události i postavy jsou podány plakátově a lhavě probolševicky zkresleně, naštěstí však bez nevkusné idolatrické strnulosti – a to se týká i titulní postavy samotné. Čapajev je sice plakátová figura, představuje jistý propagandistický prototyp, nepředkládá se nám však nadživotní idol, nýbrž zajímavá svérázná osobnost. Odzbrojující je upřímnost, s jakou je představován coby hysterický primadonidní ředitel zeměkoule (přičemž to tvůrci zřetelně považují za vlastnosti hodné obdivu, stejně jako na druhé straně až dětskou prostotu a naivní víru v Lenina). Nevěrohodně zní, jak má sám sebe plná ústa („Čapajev, čapajevci“), ale u Rusů bych se nedivil, kdyby to odpovídalo skutečnosti. To vše je ovšem uvedeno na pravou míru, jakmile si uvědomíme význam postavy přiděleného komisaře Furmanova: tento rudý oldšetrhend je tím, kdo živelného Čapajeva vychovává, tento nejen zástupce, ale i ztělesnění Strany je mu oporou a rádcem, také však krotitelem; Čapajev velí, ale je to Furmanov, kdo v posledku určuje pravidla. Skrze něj je divák upozorňován na to, že skutečným strůjcem „vítězství pracujícího lidu“ (pánbůh mě netrestej) je především KSSS(b). Čapajev je pak představen nejen jako hrdinný geniální vojevůdce, ale také jako ten, který v očích Strany obstál. (Ostatně nejsme takřka nikde seznamováni se způsobem, jakým dosahuje svých vítězství a věhlasu, zato však neustále s jeho přístupem k vnitřním záležitostem, byť většinou apoliticky.) Scény, které mají nést jakési silné sdělení, jsou vždy obohaceny krátkým záběrem dvojice pozorně sledujících a naslouchajících anonymních představitelů lidu (bojujícího či pracujícího). Film končí působivými obrazy a za mimořádně zdařilé považuji jakoby náhlé lapidární zakončení prostě sdělující, jak občanská válka skončila. Krásné ruské zpěvy, třeba „Cerný havran“. Vzhledem k nastíněné charakteristice velitele Čapajeva nelze si nevzpomenout na film Unaveni sluncem: oslavný film o Čapajevovi vzniká pouhé tři roky před Stalinovým rozputáním masivních čistek v Rudé armádě, které by, jak lze předpokládat, ani Čapajev nepřežil. Pro milovníky (vážné i recesistické) starého sovětského filmu bude film Čapajev asi vděčnou podívanou. Ale i když těmto radovánkám neholdujete, pokud máte základní ponětí o ruštině a slabost pro ruský způsob mluvy, budete si Čapajeva vychutnávat. Ostatním ho doporučit se neodvažuji. K nalezení je na youtube pod titulem Chapaev (1934) (English subtitles). Mohu dosvědčit, že i velmi chabá znalost ruštiny a angličtiny umožňuje pohodlně rozumět, aniž by se muselo příliš často nahlížet do slovníku. Tři hvězdičky jsou nouzovým řešením, ježto takovýto film neumím ohodnotit. (11.12.2011) (menej) (viac)