Skafander a motýľ

Poctivý a deprimujúci snímok, ktorý vám na radosti nepridá, ale celkove podanie filmu si zaslúži obdiv. Mám rád filmy, v ktorých hlavný hrdina vo vnútorných monológoch hodnotí svoj život a v tomto prípade i jeho súčasnú, nezávidenia hodnú situáciu. V jednej z menších úloh možno vydieť Max von Sydowa, ktorý hraje otca hlavného hrdinu. V dojímavom telefonáte, ktoré sa nezaobíde bez sprostredkovateľky, synovi povie aj zaujímavú vetu, ktorá vystihuje ich situáciu. " Obidvaja sme uväznení. Ja som väzňom svojho bytu a ty svojho tela". Zdĺhavé dorozumievanie s postihnutým hlavných hrdinom pomocou abecedy, ktorý odpovedá iba klipnutím oka, je vo filme používané často, ale nie je to abeceda v podobe akej ju poznáme, ale začína pravdepodobne najpoužívanejšimi písmenami. M.Amalrica na vozíčku s pokriveným výrazom tváre a okuliarmi len veľmi ťažko spoznať, no našťastie sa spomienkami a flasbackmi často vraciame do doby pred tragickým dňom, takže jeho výrazných tmavých očí si užijete. Naposledy nimi gúľal opustený v púšťi s fľašou oleja, kde ho nechal James Bond....80% (25.12.2011)

Maximálne skľučujúci, deprimujúci a frustrujúci film, ktorý človeku bez okolkov ukazuje, aké to je byť ráno úspešným človekom a večer doživotným mrzákom. Veľmi citlivo nakrútená látka na obtiažnu tému, ktorá pôsobí neskutočne reálne aj vďaka častým záberom z oka hlavného hrdinu. Nechcel by som byť v jeho koži. Teda po tej mŕtvici. Dovtedy by to mohlo byť v pohode :). Skvelý film. (28.02.2008)

Jedno oko otevřené. Druhé otevřít nejde. Tělo paralyzované. Verbální komunikace nemožná. Vidět, slyšet, žít…Žít? Co je to za život poznáme skoro na vlastní kůži, kdy se ocitáme uvnitř hlavy Jeana-Dominiquea. Svět vidíme jeho levým okem, slyšíme, co si myslí, co by rád sdělil lidem, jež ho opatrují. Nemůže nic dělat a my s ním. Není to ani trochu příjemné, a ač by v zájmu ještě silnějšího efektu mohl být takto natočen celý film, stejně bychom nikdy nepochopili, jaké to je. Být vězněm vlastního těla. Julian Schnabel proto po sugestivním úvodu od striktně subjektivního pohledu sem tam upouští a dává prostor své imaginaci výtvarníka. Za nekýčovitě nádhernými výjevy odpoutané mysli spoutaného těla jsem až do konečně, definitivně a nepopsatelně osvobozujícího závěru cítil zvláštní znepokojení. Stále, nejvíce po odhalení příčiny hrdinova stavu, se vnucuje otázka „Proč?“. Proč zrovna on, proč vůbec někdo? A pocit ze všech nejhorší byl pochopitelně nejvíc egocentrický – vždyť se mi to klidně může stát taky. Kdykoliv. 85% Zajímavé komentáře: charlosina, Radko, mrksik, Martyr, ZkuKol (13.04.2009)

Při vší úctě k námětu, skutečnému příběhu, který sloužil jako předloha, i k autorům, tenhle film mě nevzal. Hry se subjektivní kamerou jsou zajímavé chvíli, ale postupem doby jsou pořád stejné až do fádnosti a hlavně unavují. Jestli člověk odmítne bezmála dvě hodiny permanentně žasnout nad předváděným uměním a zachce se mu sledovat film, tak zjišťuje, že mu to tvůrci jednoduše neumožňují. (18.04.2009)

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] (12.05.2024)